První čtení
Za 13,7-9
Druhé čtení
Mt 26, 30-46
Kázání
J byl pomazán neznámou ženou jako
pravý Mesiáš. Učedníci v něm stále Mesiáše nebyli schopni poznat. Jidáš ho
zradil velekněžím, potom následovala velikonoční večeře. Po večeři zpívali
společně chvalozpěv, zpívali žalm 113, 118, tyto žalmy zpívají Židé dodnes. V
těchto písních lidé vyznávají svou víru, že Bůh se zastane trpícího, i když se
lidé proti němu spiknou. Co mi může udělat člověk? Na tyto žalmy J
myslel i později, když zůstal zcela sám.
J je zrazen lidmi. Nejen těmi u
moci, ale i těmi svými. Následovat J-e je nadlidský úkon. Učedníci se chovají,
tak jak se člověk ze své přirozenosti chová. Zavře oči, aby nemusel vyvodit
důsledky.
J-e nezradí jenom Jidáš, zradí
jej i jeho nejbližší Petr, Jakub, Jan.
Znamená to, že člověk si může
říct: vždyť Pána Boha zradili i jeho nejbližší, tak se vlastně nic neděje, když
ho zrazuju taky? Navíc se o tom často mluví a často zpívá, že J-e křižujeme
stále. Takové je lidstvo. Kdyby J přišel dnes, dopadl by stejně. Evangelium nás
ale nevede k tomuto cynizmu.
Naopak – z evangelia vyplývá, že
spolehnout se na automatickou milost by bylo rouhání. Protože by to bylo
pokoušení poučeného člověka. Poučeného člověka, který se něco o Boží milosti
již dozvěděl.
Evangelistovi záleží na tom,
abychom slyšeli, že i nejbližší J zrazují. Nejsou schopni jej následovat. Ještě
by mohla být jedna cynická odpověď: když J-e nejde následovat, tak nemá smysl
se o nic pokoušet, protože to prostě nejde. A je lepší se věnovat něčemu jinému
- užitečnějšímu... Ani toto není smyslem Mt vyprávění.
Odpověď je v J-ově výroku: po
svém vzkříšení vás předejdu do Galileje. J počítá s tím, že učedníci jej
budou dál následovat, že on je povede.
Jak je to možné, když učedníci
J-e zradí?
Evangelium nám předkládá velikou
osvobozující radostnou zvěst: Bůh nám chce být nablízku. Nezavrhne vás jako
vrahy, nepomstí se nám do xtého pokolení, neuvalí na zemi potopu, ale nabízí
nám cestu, v jejímž čele půjde J.
Nemáme si tedy o sobě dělat
iluze, nemáme stavět na své vlastní dokonalosti – jako třeba učedník Petr, zvaný
Skála, který se zapřísahal, že od J-e neodpadne. Nemáme se ale jít
zasebevraždit, když zjistíme, že jsme odpadli. I pro nás, vrahy, má Bůh nějaký
úkol.
Zpráva o naší nedostatečnosti,
neschopnosti následovat Krista není příliš lichotivá.
Evangelista chce ukázat, že
křesťané stejně jako učedník Petr občas propadají pocitu, že J-e mohou
následovat kamkoli – že jsou silní ve víře. A když J řekne: všichni
odpadnete, tak se člověk začne vzpírat a řekne: i kdyby všichni odpadli, já
neodpadnu.
Když totiž J řekne: všichni
odpadnete, tne do živého. Učedníci si totiž nechtějí připustit, že oni jsou
jako ta skalnatá půda z podobenství. Že jejich víra roste rychle, ale kořeny
nemá žádné. Až budou pronásledováni, selžou.
V celém Mt evangeliu čteme, že
učedníci J-ovi nerozumí, naposled nepochopili ženu – prorokyni, která ho jako
jediná rozpoznala jako mesiáše a pomazala ho drahocenným olejem. Petr mnohokrát
ukázal, že neví, co a koho J zosobňuje. V pašijovém příběhu tato do očí bijící
nerovnováha, toto do očí bijící nepochopení vyvrcholí zradou všech učedníků –
nejenom Jidáše.
Věrný stoupenec jakékoli víry má
tendenci věřit, že svému Bohu rozumí a ostatní také může o tom poučovat. Před
ostatními se tváří, že překoná všechny nástrahy, že nezradí, že může vybudovat
na své víře, na své dokonalosti dobrou stavbu.
Kolik křesťanů je přesvědčeno, že
znají Pána Boha... Že s ním takříkajíc pásli husy. Až je to trapné, když to
člověk sleduje zvenčí. Ale u sebe by to rozhodně nečekal.
Možná by to nečekal ani Petr.
Petr sám ví, co je pro J-e nejlepší. Když například J-e zrazoval z cesty do
Jeruzaléma, musí jej J uzemnit a poslat zpátky za sebe. To byla slavná scéna,
kdy jej nazval Satanem. Petr musí svého Pána zradit mnohokrát, než mu dojde,
kdo vlastně J je. Až kohout zakokrhá, teprve v té chvíli Petrovi všechno dojde.
Až když klesl na nejhlubší dno.
Ale vraťme se zpět, do chvíle
před modlitbou v Getsemane. Petr zná J-e tak dobře, že se s ním začne hádat.
J si totiž dovolil učedníkům
říct: vy všichni ode mne této noci odpadnete.
Kdyby aspoň nyní Petr J-ovi
věřil, když už je tak přesvědčen o své víře. Ale on se začne hádat. Ne, já
nikdy nezradím. Míra sebeklamu člověka je nekonečná.
Nico ter Linden říká, že v této
chvíli Petr překřikuje vlastní nejistotu.
Člověk se velmi snadno zaplete do
vlastního ega, vlastních slabostí, které konstruují obraz vesmíru. Obraz Boha.
A člověk tak podlehne nejhoršímu, za to však nejtypičtějšímu klamu, že Boha zná
a že mu může radit.
J je ale jiný. J je jiný, než
naše konstrukce. Nemáme se z toho poznání hroutit, ale máme slyšet, že Bůh je
jiný a že je přesto NA BLÍZKU - chce nám pomoci.
I my jsme ti, kteří Krista
zrazují. Ale i my jsme ti, kteří mohou jít dál, které Bůh předchází do
Galileje.
Uvědomit si dosah lidské bídy a
zrady není samozřejmé. Každý člověk se tomu brání. Apoštol Pavel, měl osobní
zkušenost této bídy.
Vinu poznal, vždyť sám posílal na
smrt, schvaloval kamenování Štěpána. Z lidského hlediska měl prostě špatnou
karmu a narodil se do prostředí, které ho k tomu z náboženských důvodů vybízelo.
Aby uchoval židovskou víru, musel likvidovat křesťany.
Ale z té hrozné hloubky
provinění, kdy neměl nic, na něj promluvil Bůh. A tak mohl říci: Bůh vyvolil
to, co není, aby to, co jest, obrátil v nic. A na jiném místě: Filipským
3:7 Ale cokoliv mi bylo ziskem, to jsem pro Krista odepsal jako ztrátu.8 A
vůbec všecko pokládám za ztrátu, neboť to, že jsem poznal Ježíše, svého Pána,
je mi nade všecko. Pro něho jsem všecko ostatní odepsal a pokládám to za nic,
Kral: 8 Nýbrž i všecky věci
pokládám škodou býti pro vyvýšenost známosti Krista Ježíše Pána svého, pro nějž
jsem to všecko ztratil, a mám to jako za lejna, abych Krista získal.
Pavel poznal sám na sobě svou
bídu, šel až na dno, a na vlastní kůži zjistil, že pokud něco má-co je k
životu, pak to není z něj, ale z Boha. Protože Bůh ho zavolal. Bůh zkřížil jeho
plány.
Díky Pavlovi víme, že se nemusíme
po tomto rozpoznání vlastní viny jít zasebevraždit. Pavel na sobě vlastně
prožívá to, co J řekne učedníkům. Vy všichni odpadnete. Ale později, až budu
vzkříšen, vás předejdu do Galileje. Tam, kde to všechno začalo, tam, kde J
povolal učedníky. To je vpravdě nový počátek.
A toto rozpoznání je u kořene
apoštolovy víry, je radostné, plné naděje, a je motorem, který Pavla žene
obrovskou silou vpřed.
Zatím ale nastává noc. J-e čeká
cesta na Golgotu. J nemá touhu být mučedníkem. Nepodřizuje se surovému Bohu,
který by chtěl jeho smrt – třeba výměnou za ráj s pěknými ženami a vínem.
Ne, J-ův Bůh nechce smrt, J-ovu
smrt chce člověk. A J si přeje, aby ho tento kalich minul a přitom, aby zůstal
věrný svému poslání. Jenže, může J zradit dílo, které započalo? J si uvědomuje,
že nesmí Boha opustit. V jeho duchu žil a v jeho duchu i zemře. I když jeho
učedníci zavřeli před touto variantou oči.
Pane, děkujeme ti za tvé
vysvobození,
děkujeme ti, že nás povoláváš
jako dobrý pastýř, že nás vytrhuješ ze spánku
prosíme tě, posiluj naši víru,
daruj nám otevřené oči, abychom
se neutíkali do spánku,
ale byli otevření tvému slovu,
tvému vysvobození,
prosíme, proměňuj naše srdce
skrze JK.
Amen
Žádné komentáře:
Okomentovat