První čtení
Ezechiel 33, 10-16
Druhé čtení
Mt 26, 1-16; 27,1-10
Kázání
Velekněží a starší lidu – tedy lidé povolaní a vyvolení k tomu, aby posuzovali, jakým směrem se má ubírat lid Izraele, učinili rozhodnutí. Protože to byli lidé vzdělaní, lidé s politickou zkušeností, profesionálové, rozhodli se, že budou jednat profesionálně. J-e je třeba zlikvidovat profesionálně. Tedy tak, aby to nikdo neviděl, aby se o tom příliš lidí nedovědělo, aby se o tom moc nemluvilo. Aby se na to rychle zapomnělo.
A opravdu – tento přístup se v dějinách mnohokrát osvědčil. I dnes je mnoho jmen úspěšně zapomenutých, úspěšně umlčených.
Proto má být církev Kristova ostražitá k podobnému jednání. Vždyť sám J byl tímto způsobem odstraněn. Daleko od slavností, od svátečních shromáždění, daleko od davu.
Sváteční shromáždění se dál mohou konat, lidé si řeknou: třeba onemocněl, nebo nemohl přijít.
J byl zatím v Betanii v domě Šimona Malomocného a připravoval se na smrt.
Přišla za ním žena s alabastrovou nádobkou drahocenné masti (v originálu není olej!) a vylila ji na jeho hlavu. (podle Mk14 uvádí cenu – více jak 300denárů. 6 denárů, odpovídalo zhruba týdennímu výdělku pracujícího, spočítal jsem, že pokud bychom měli výplatu 12tis kč za měsíc, tak ta nádobka vyjde na 150 tis.)
Ta nádobka má velmi úzké hrdlo, aby se drahocenná tekutina odměřovala po kapkách. Ona rozbíjí hrdlo a všechen olej vylévá na J-ovu hlavu.
Bylo to jako korunovace. Bylo to jako pohřeb.
Pomazávají se nejen králové, ale i mrtví. I mrtví jsou dětmi krále. I mrtví patří do lidu pomazaného.
Ta žena narozdíl od učedníků rozpoznala vhodnou chvíli. Korunovala J-e jako zástupce Božího na zemi.
Zde je opět jedno z míst, kde Mt ukazuje, že církev kolem J-e, ani nejbližší učedníci nemusí poznat, nebo pochopit, co se vlastně děje, co je třeba dělat.
V celém tomto příběhu je ta neznámá žena jediná, kdo J-ovi rozumí. Její porozumění kontrastuje s postojem velekněží a starších, i s postojem Jidášovým v následující scéně. Také stojí v protikladu k J-ovým učedníkům, kteří mluví o plýtvání peněz, které mohly jít třeba na chudé. J-ovi učedníci přeci vždycky nejlíp ví, jak se má co použít a využít.
Zatímco velicí náboženští politikové osnují Jšovu smrt - ona - beze slov - ale z celého srdce svého, ze vší síly své - a nejspíš i ze všech peněz svých - vyznává - tohle je ten pravý král. Pravý Pomazaný. Pravý zástupce Bí věci na zemi.
J se té ženy zastává, protože ona vyznala víru. Ona byla prorokyně, protože ona vyznala, že J je pomazaný, Mesiáš. Nikdo jiný to nerozpoznal. Ta žena se vydává z posledního, láska je totiž vždycky překypující, nikdy se neodměřuje po kapkách.
Ta žena se J-ovi zjevila jako Boží anděl, který mu připomněl slova snad nejkrásnějšího žalmu 23. Pomazuješ olejem hlavy mé, kalich můj naléváš, až oplývá.
Učedníci se opět netrefili. Takovou lásku totiž nepoznali.
Jeden z učedníků J dokonce zradí.
Mt nám sděluje, že hlavním motivem Jidášovy zrady byla jeho chamtivost. Co mi dáte? Jidáš byl jeden z těch, kteří tak těžce nesli, že vonná mast nebyla prodána za stříbro, které by se rozdalo chudým.
Když Jidáš nabízí zradit J-e za 30stř., je to cena odpovídající hodnotě, kterou zaplatí špatný pán svému pastýři (Za 11,12). A je to taky cena, kterou dostane dělník za měsíc práce. Čili v přepočtu nějakých 12tis. kč.
Jidáš, jeden z 12ti, který byl svědkem J-ova učení i uzdravování, ho zrazuje pro peníze, zatímco nejmenovaná žena neváhala vylít na J-ovu hlavu drahocennou mast z alabastrové nádobky.
30stř - právě tuto mizernou částku dali velekněží za J-e – dobrého pastýře a služebníka Božího.
Někteří biblisté mají za to, že skutečný Jidáš ani neexistoval. Jeho postava je totiž z větší části poskládaná ze SZ citátů (Linden). Není důležité, jestli Jidáš skutečně žil, důležité je ale, co nám evangelia chtějí naznačit. Jidáš se totiž mohl jmenovat také Adam, nebo Kdokoli. Jidáš totiž žije v každém člověku, který chce následovat J-e a jít cestou lásky, ale přitom ho často zrazuje a křižuje. Jsem to já nebo vy. Zajímavé je to, co následuje později.
Jidáš si později přece jen uvědomí co spáchal. Jde do chrámu a zpovídá se. Zradil jsem nevinnou krev!
Zdeptaný člověk před Boží tváří. V Ž 51 se praví, že Bůh srdcem zdeptaným a zkroušeným nepohrdne. Velekněží jím pohrdnou. V chrámu. Tam, kde by se právě Boží milosrdenství mělo oslavovat. Jim ale do Jidáše nic není. Na něj je toho moc, odhazuje stříbrňáky v chrámě a utíká. Zůstal mu jedině dům Boží, ale nenašel se žádný kněz, který by se nad ním slitoval. Jidáš utekl a oběsil se.
Velekněží ty peníze nedají do pokladnice k penězům, které byly přineseny jako oběť Bohu. Poradí si s nimi jinak. Dají je na dobrý účel.
Velekněží koupí kus země a založí na něm pohřebiště pro cizince. Pro nečisté lidi nečisté místo, zakoupené za krvavé peníze.
Proto se to pole dodnes jmenuje „pole krve“.
To je taky profesionální jednání. Nepravost se přikryje dobročinností.
Vraťme se k člověku Jidášovi.
Proč se vlastně tedy Jidáš zasebevraždil? Protože to chtěl Bůh? Vždyť se říká, že Bůh neklade na člověka víc, než dotyčný unese?
Protože mu to patří? Udělal takové svinstvo, určitě skončí v pekle. Naše pomstychtivost může rozvířit fantazii.
Nebo se zabil proto, že velekněží mu možná měli říct, že Bůh Izraele nemá potěšení ze smrti hříšníka. Že Bohu mnohem víc záleží na tom, aby se hříšník obrátil a žil. Nikdo mu tuto radostnou zvěst neřekl.
To co zde čteme je dlouhá série lidských omylů a selhání, která jdou proti Bohu. I Jidášova sebevražda do těchto selhání patří.
Někdo by řekl, že měl Jidáš málo zkroušené srdce, proto ho Bůh nepřijal. Neměl to ale udělat druhý člověk? Neměli jej přijmout velekněží?
Vytýkat Jidášovi, že měl málo zkroušené srdce je podobný podraz jako říct věřícímu nemocnému člověku, že je nemocný proto, že málo věří.
Chyba byla na straně těch, kteří ho nepřijali. Ne na straně Boží ani na straně Jidáše samotného. Jidáš se neoběsil proto, že by Bůh na něj nakladl příliš, nebo proto, že by se mu Bůh mstil za svého Syna. Jidáš se oběsil proto, že mu velekněží odpověděli, když za nimi přišel se zkroušeným srdcem: Co je nám potom? Co je nám do tebe? To je tvoje věc!
Z tohoto vedlejšího motivu můžeme vyčíst důležitou věc. Sám J neodsuzoval, naopak zvěstoval blízkost Boží a naději pro každého kajícího člověka.
Myslím, že by přijal i čin Jidášův, protože Jidáš se upřímně kál. Stejně jako přijal apoštola Petra nebo celníka Matouše.
Málokdo z nás se dovede s Jidášem ztotožnit, spíš si řekneme: patří mu to. Oběsil se. A právě tento pocit nás ale usvědčuje z téhož postoje, který měli i velekněží. Patří mu to. Je to jeho věc. Neměl zradit J-e.
Přesně ale tento způsob myšlení vede do pekel.
Evangelium však má i pro nás naději. K této naději nás zve totiž ne naše bída a selhání, ale Pomazaný, Mesiáš, JK, kterého proti vůli všech pomazala z čisté lásky neznámá žena. A který má i pro naše kající srdce odpuštění.
Náš Pane, děkujeme ti, že nastavuješ člověku zrcadlo.
Abychom se k sobě chovali milosrdněji, abychom upřednostňovali právo
před mstou a nenávistí.
Abychom dokázali dát druhému člověku šanci.
Prosíme, abychom měli takovou víru a lásku, jakou měla
žena, která J-ovi darovala vše, co měla
vždyť jedině taková láska
vítězí nad zlobou, nespravedlností a nenávistí
v člověku.
Amen
Žádné komentáře:
Okomentovat