První čtení
Iz 63,15-19
Druhé čtení
1kor, 2,1-16
Kázání
Co to je moudrost? Jak se projevuje? Kdo je moudrý?
Apoštol říká, že moudrost Boží je jenom pro dokonalé.
Dokonalé ve víře.
Co tím myslí?
Apoštol moudrost spojuje s poznáním JK.
Svědectví o Kristu jako Mesiáši je přístupné jenom
někomu. Kdo tuto zvěst přijme, je podle Pavla úplný člověk. Je dokonalý ve
víře. Je to ten, kdo nahlédl Pánu Bohu do karet.
A toto se děje díky Duchu svatému...
Tento člověk ještě není dokonale moudrý, ale má předpoklady
pro to, aby se v pravé moudrosti vyučoval. To je úzká cesta k plnému lidství
podle Pavla.
Dokonalý podle Pavla není ten, kdo dosáhl vynikajícího
výsledku, nebo ten, který se opentlil třeba akademickými tituly.
Dokonalý je ten, který byl tak zasažen Kristem. A tak se u
něj zrodila víra. Tento člověk je na cestě k moudrosti.
Takový člověk má na mysli dobro druhých.
A tak se vlastně i jednoduše pozná to, jak daleko je který
člověk na cestě víry – když už se někdo chce porovnávat.
Boží vůli rozumí ten, kdo slouží druhým – protože tak to
dělal J.
Tady bychom mohli skončit...
Pavel však pokračuje.
I dokonalý člověk je stále na cestě...a zápasí o tuto
dokonalost. Učí se.
Sám Pavel ví o své vlastní nedokonalosti. (Phil 3:12
Nemyslím, že bych již byl u cíle anebo již dosáhl dokonalosti; běžím však,
abych se jí zmocnil, protože mne se zmocnil Kristus Ježíš.)
Dokonalý je tedy cíl a k dokonalosti nás tento cíl zve. A
naši cestu tak posvěcuje.
Pavel ukazuje korintskému sboru (který touží po efektních
cestách poznání), že pravá kristovská dokonalost je něco, co je pro svou
prostotu vlastně málo lákavé, něco co není efektní.
Co je stále k dispozici. Co tu je pro každého člověka. A
proto se člověku tato cesta nejeví vlastně ani vzácná...
Podobně tak je z hlediska tohoto světa „nudný“ mesiáš.
Člověk si totiž při pohledu na ukřižovaného řekne: Co to
bylo za mesiáše, když nevyužil své moci? Nesestoupil z kříže? Neporazil
všechny protivníky? To přece nemohl být mesiáš... To nebyl efektní Mesiáš
(jakého by si asi člověk přál mít)
Jenže právě k onomu málo zajímavému člověku Ježíšovi se Bůh
přiznal...
Vyznává Pavel...
Podle Pavla člověk, který by chtěl z J-e udělat nějakého
superhrdinu, přemýšlí podle své přirozenosti.
Pavel nás ale zve k duchovní cestě.
Opakem přirozeného myšlení je duchovní způsob myšlení.
Protože člověk uvažuje podle své přirozenosti, je Boží moudrost
tomuto světu skrytá.
Ne proto, že bychom na ni nedosáhli, ale proto, že nechceme,
aby byla na světle. Svět-člověk touží po nějaké moudřejší moudrosti...
Apoštol mluví o vládcích. Moudrost je skrytá, protože tuto moudrost
nikdo z vládců nepoznal... nikdo z mocných – dodává Pavel.
Kdyby ji mocní poznali, neukřižovali by JK.
Moudrý tedy není tedy podle Pavla ten, kdo něčeho dosáhne,
ale ten, kdo nezneužije své postavení.
Člověk stále zneužívá svého postavení pána tvorstva. Vůči
tvorstvu i vůči sobě, druhým lidem. Pavel poznal, že člověk nedovede sám nad
sebou zvítězit. Pořád touží panovat nad druhými. Stát se takovým malým bohem.
A tak říká, že pravá moudrost není věcí tohoto světa, není
plodem lidské síly (úsilí), není plodem lidských smyslů.
Ne člověk, to Bůh připravil tuto tajemnou moudrost těm,
kteří ho milují.
(Galatským 5:6 V Kristu Ježíši nezáleží na tom,
je-li někdo obřezán či ne; rozhodující je víra, která se uplatňuje láskou.)
Zde jsme u jádra Pavlovi zvěsti. Pavel mluví o lásce.
Ti, kteří jednají z lásky, jsou nejdál. Z lásky, kterou
nám daroval Bůh.
Bůh se nám takto vydává.
To je skutečné a nejhlubší poznání, které můžeme tady na
zemi dosáhnout.
Pavel nám říká, že toto poznání není druhořadé nebo nějak
odvozené, ale opravdové. Že takto Pána Boha opravdu známe z první ruky.
Ve chvíli, kdy nám dojde, že cesta kříže není šílenství, že
za Kristovou obětí je láska - najednou se nám otevře srdce Boží.
Zvláštní je, že tato největší hlubinu nepopisuje Pavel jako
mystérium... nemusíme konat žádné tajemné obřady, nemusíme jezdit do hor, do
jeskyní, nemusíme se zavěšovat za kůži na háky, nemusíme skákat na gumě
z výšky, nemusíme křepčit ve vytržení, nemusíme bydlet 20 let na sloupu,
nemusíme se bičovat, nemusíme půl života dávat klystýr a pít destilovanou
vodu...
Nemusíme, protože Bůh nám to největší poznání daroval jenom
tak.
Tato skutečnost je stejně šokující a nepříjemná, jako
skutečnost, že Mesiáš byl ukřižován jako prokletý.
Člověk by tak rád něco podnikl, někam vylezl, něčeho dosáhl,
něco si uřízl, ... Něco udělal, za co by si ho ti druzí vážili. K tomu ho nutí
přirozenost.
Všechno tohleto ale vede k pocitu záslužnictví a
ospravedlnění. To přesně Pavel zažil sám na sobě.. Jako dobrý farizeus...
Člověk, který se řídí jenom míněním většiny nebo svými
vlastními zájmy, neumí opravdové duchovní věci přijmout.
O tomtéž jinými slovy čteme v evangeliu:
V evangeliu čteme: Mt 16:25 Neboť kdo by
chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však ztratí svůj život pro
mne, nalezne jej.
Čteme-li tyto věty očima Pavlovýma, pak život (kral: duše)
je to přirozené, co nám brání vidět srdce Boží, co nám brání vidět J-e.
Ztratit duši pro J-e znamená vzdát se přirozeného člověka.
Ve prospěch bláznovství Božího království, ve prospěch milování Božího. Ve
prospěch víry, že právě toto bláznovství je pravé srdce živého Boha.
Ztratit duši znamená stát se člověkem, který je obdařený
duchem Božím. Takový člověk už nežije sám pro sebe, ale pro druhé, stejně jako
JK. A proto nemůže být druhými posuzován. To říká Pavel v závěru dnešního
oddílu. Protože lidé činy lásky nechápou, tak jako nechápali J-e.
Každý druhý považuje oběť za druhé jako čirý nesmysl.
Protože pro společnost je výhodné jenom to, co přinese
hmatatelný, a spočítatelný užitek.
Pavlova závěrečná slova o jakýchsi duchovních lidech, které
nebude nikdo posuzovat se nám příčí. A snadno odhalíme jejich zneužitelnost.
Pavel ale nemyslí, že by nějací „duchovní“ lidé vytvořili
ideální kastu a tato kasta by rozhodovala o světě – jak si to představoval
třeba Platón. Že budou moudří, kteří budou vládnout.
Ne, Pavel ví, že činy lásky jsou nepochopitelné pro toho,
který sám nechce milovat. Vzpomeňme – pro Pavla je duchovní člověk ten, který
jedná z lásky.
Proto nelze posuzovat člověka, který miluje, člověkem, který
nemiluje.
Opravdové spravedlnosti dojde totiž jenom ten, kdo miluje,
protože to je člověk, který dovede opravdu odpouštět.
Děkujeme ti Pane, že nám ukazuješ hlubiny Božího srdce,
že nás vedeš k Boží moudrosti,
děkujeme Pane, že nám zjevuješ svou oběť na kříži,
jako čin odpuštění a přijetí,
prosíme, abychom dovedli rozpoznat, co je v nás přirozené a
učili se to moudře odmítat,
prosíme, aby v nás rostl duchovní člověk,
dávej nám k tomu sílu, skrze JK.
Amen
Žádné komentáře:
Okomentovat