První čtení
Ezechiel 37:1 - 14
Druhé čtení
1k 1,10-17
Milí přátelé, bratři a sestry v Kristu. Dnes slavíme
zrození církve. Dnes slavíme událost vylití Ducha sv., Na mnoha místech NZ se
však dočítáme, že zrod církve neprovázel idylický čas svatých lidí, kteří by
spolu žili v jednotě a lásce, tak jak k tomu volá Duch Boží.
Z prvního listu do Korintu vyplývá zvláštní věc: že teprve
ve světle Kristovy milosti lidé nahlédnou, co se v nich skrývá a že cesta ke
svobodě v praxi je vlastně dlouhá.
Povolaní svatí v Korintě (jak je nazývá Pavel) mají mezi
sebou hádky a rozbroje. Tyto problémy jsou modelové. Vždyť i my jsme povolaní
svatí, protože jsme tu ve jménu Pána JK. I my máme mezi sebou hádky a rozbroje.
Apoštol nám zvěstuje, že k svatosti se nedostaneme
překonáním nějaké pomyslné příčky zbožnosti, ale že jsme svatí, protože jsme
tu, abychom slyšeli, že Bohu na nás záleží.
A to je ujištění, ale je to taky výhled. A tak začátkem –
vylitím Ducha, nebo ujištěním o svatosti – naše cesta teprve začíná a nebude
tady na zemi nikdy končit.
A protože toužíme o Boží milosti a pokoji slyšet, dovoluje
si nás apoštol napomínat:
Napomínám vás, bratří, pro jméno našeho Pána Ježíše
Krista, abyste všichni byli svorni a neměli mezi sebou roztržky, nýbrž abyste
dosáhli plné jednoty smýšlení i přesvědčení.
Pavel sděluje Korinťanům, že se dozvěděl o roztržkách mezi
nimi. Z dnešního pohledu nám ty prohřešky zní až šokujícím způsobem. Někteří se
opíjejí u večeře Páně, jiní navštěvují hostiny v pohanských chrámech, jiní zas
přístavní nevěstince, jiní se dávají navzájem k soudu, jedni se nad druhé
povyšují kvůli svým obdarováním - a ještě spoustu dalších věcí.
Ten výčet je tak velký, že bychom do něj mohli zařadit i to,
co známe z našich vlastních zkušeností.
Korintský sbor je sbor z pohanů. I naše církev je církev z
pohanů – tedy -ne-židů.
K čemu nás Pavel napomíná?
Pavel touží, abychom byli jednotní ve jménu JK. To znamená,
abychom se měli rádi. Různé názory mít můžeme, ale musí být podřízeny poutu
nejvyššímu – že nad námi všemi panuje JK, a proto se máme mít rádi.
Je zajímavé, že dříve než smilstvo nebo opíjení u sVP Pavel
nejdřív kritizuje roztržky:
Myslím tím to, že se mezi vámi říká: Já se hlásím k Pavlovi,
já zase k Apollovi, já k Petrovi, já ke Kristu.
Možná nás napadne - to je přece normální, že lidé mají různé
názory na věc -
- ale v tomhle případě už nejde o různorodost názorů..
V korintském sboru působilo mimo Pavla ještě několik dalších
kazatelů - Apollo, přívrženci apoštola Petra - a možná ještě někdo další.
A posléze došlo k tomu, že se sbor rozdělil na skupiny,
party (či partaje) -
- z nichž KAŽDÁ říkala - jenom my to vidíme správně - MY
Pavlovci, MY Petrovci, MY Apolovci, MY Kristovci
Jména se v tom Pavlově výčtu liší - ale zájmeno je tam jen
jedno JÁ. JÁ! JÁ! JÁ! JÁ! JÁ!
Ne Kristus - ale Já.
Já mám správnou víru - já a ti co se se mnou hlásí k Pavlovi
- zní z jednoho kouta.
Ne - Já mám správnou víru - já a ti co se se mnou hlásí k
Petrovi- zní z druhého.
Ne - Já mám správnou víru - já a ti co se se mnou hlásí k
Apollovi - zní z třetího.
Ne - Já mám správnou víru - já a ti co se se mnou hlásí ke
Kristu - zní z posledního.
Co na to apoštol? Apoštol se chová jinak, než je tomu
normálně zvykem. Nechválí "ty svoje". Nepropadá falešnému
sebeuspokojení, že aspoň někdo ho bere vážně.
Klade otázku, otázku skoro až jízlivou - a přitom hořce
pravdivou:
Byl snad Kristus rozparcelován, rozdělen?
Copak si Krista můžete takhle přivlastnit, urvat si každý
pro sebe, co se mu zrovna líbí?
Copak lze Krista ztotožnit s lidským domněním - že právě a
jedině MY myslíme a konáme správně?......
Člověk totiž nechce být majetkem Pána Boha, ale lidí, a
proto se stává stranickým. Pavel proti tomuto pokušení vystupuje a vrací nás
zpět ke Kristu. Jsme přece majetkem Božím a ne lidí. (Kalvín)
Pavlova argumentace ale taky není pragmatická: neříká dnes
mezi křesťany oblíbená hesla: buďte jednotni, abyste přitáhli nejvíc lidí.
Nebo: církev se musí spojit proti sekularizované Evropě.
Pavel neřeší náš vztah ke světu. Ale na prvním místě náš
vztah k Bohu.
Naše pokušení přivlastnit si Krista. Možná to pro někoho
bude znít zvláštně, ale Pavel opravdu háže do jednoho pytle ty, kteří tvrdí, že
jejich guru je Apollos, i ty, kteří tvrdí, že jejich guru je Kristus.
Protože Pavel poznává, že se k němu hlásí proto, aby měli
důvod nenávidět ty, kteří se hlásí k Apollovi.
To je největší Pavlova kritika vůči křesťanům, kteří si
začnou myslet, že mají všechny pravdy o Pánu JK ve svých rukou, kteří mají
pocit, že s J-em pásli husy.
Pavel je napomene stejně jako ostatní straníky.
Copak lze Krista ztotožnit s lidským domněním - že právě a
jedině MY myslíme a konáme správně?......
Bohužel toto pokušení je jedno z nejčastějších a týká se nás
všech.
Je to pokušení, kterému podléháme bez ohledu na to, zda jsme
v církvi dlouho či krátce - zda jsme bezúhonní nebo nejsme.
V nejhorší podobě tenhle samolibý postoj ztělesňují sekty
(proto jsou také pro spoustu lidí tak přitažlivé)
Být v té nejpravější partě je přece úžasný pocit.
Je to ale taky problém, který se promítá i do vztahů ke
křesťanům jiného vyznání či jiného typu zbožnosti
(když říkáme jenom MY - evangelíci, katolíci, atd).
Krista zneužíváme k jakýmsi předvolebním siláckým heslům
nebo slibům.
Pavel ale připomíná, že to je problém, který hluboce
poznamenává a narušuje vztah ke Kristu a jeho dílu.
Přivlastníme-li si totiž Krista - znamená, že ztrácíme to
základní: vděčnost a pokoru a otevřenost - vůči milosti - vůči tomu, čím
nás obdarovává - a čím se vlastně potřebujeme nechat obdarovat.
Co s tím vším apoštol začne dělat?
uprostřed těch rozbrojů a samospravedlivých tahanic kupodivu
nazačne nastolovat nějakou vládu pevné ruky.
Chaos, nesváry, hádky mezi svatými v Korintě neřeší
diktátorsky:
- neporučí - tak a teď budete věřit takhle - podle mého.
Místo toho řekne:
14 Děkuji Bohu, že jsem nikoho z vás
nepokřtil kromě Krispa a Gaia; 15 tak nemůže nikdo říci, že jste
byli pokřtěni v moje jméno. 16 Pokřtil jsem i rodinu Štěpánovu.
Jinak už nevím, že bych byl ještě někoho pokřtil.
Apoštol se odvolává na to, že ho poslal Kristus. Ne proto,
aby tímto argumentem upevnil svoji pozici, nebo povzbudil svoje přívržence -
ale aby podkopal základy, na nichž stojí naše lidská pýcha. Naše náboženská
pýcha.
Apoštol říká - Kristus mne neposlal kázat slova moudrá -
slova, která lidé považují za moudrá.
tak, aby se to líbilo - vaší pýše.
Kristus mne neposlal - abych vám rozdal argumenty, kterými
se budete navzájem tlouct přes hlavu a zavírat jedni druhým ústa.
Kristus mě poslal kázat - kázat evangelium, které se odvíjí
od jeho KŘÍŽE.
My kážeme Krista ukřižovaného, napíše apoštol za chvíli. My
kážeme toho Mesiáše, který skončil na popravišti, popliván a vysmíván
- my kážeme mesiáše, co ho odmítli všichni sebejistí věřící.
Kážeme Mesiáše, který se stává kamenem úrazu těm, kdo si
chtějí stoupat na špičky před druhými i před Bohem.
Pavel chce říci: je to mesiáš nepřijatelný - pro
každého, kdo si z Boha, víry či morálky udělal klacek na druhé - nebo schodek,
z kterého pyšně shlíží na své okolí.
Ježíš je ale Mesiáš, díky němuž víme – že nám patří milost a
pokoj.
Patří nám - tak jistě, jakože on skončil na kříži.
Odsud, z téhle hloubky, obnovuje apoštol jednotu korintského
sboru.
Aby nám ukázal, co musí zemřít, aby mohl růst prostor pro
MILOST a POKOJ – abychom zakusili, že jsme opravdu Boží vlastnictví, společenství
svatých, tak jak nám Bůh zaslíbil.
AMEN.
Žádné komentáře:
Okomentovat