První čtení
BKR Nahum 1:7 Dobrýť jest Hospodin, silou jest v
den soužení, a zná ty, kdož v něho doufají.
Jeremjáš 1:4 Stalo se ke mně slovo
Hospodinovo: 5 "Dříve než jsem tě vytvořil v životě matky, znal jsem
tě, dříve než jsi vyšel z lůna, posvětil jsem tě, dal jsem tě pronárodům za
proroka." 6 Nato jsem odpověděl: "Ach, Panovníku Hospodine,
nevím, jak bych mluvil. Jsem přece chlapec."
Druhé čtení
1Kor 8kap
Kázání
Apoštol popisuje v tomto oddíle, co v praxi znamená, že
láska je silnější, než poznání.
Pavel cituje výrok jedné skupiny v korintském sboru -
"Poznání máme všichni". Poznání však podle Pavla vede k domýšlivosti.
Naopak láska buduje.
(kraličtí mají: známost nadýmá)
Láska je to, co zakládá nebo vytváří náš život jako život na
skále.
Poznání samo o sobě často vede jen k povyšování nad druhým
člověkem. Poznání bez lásky nemá smysl.
Navíc jde o poznání, které je spíš programem, proklamací,
ideologií, než opravdovým věděním...
Pavel s korintskými souhlasí.
Pavel na jiném místě říká: Romans 14:14 Vím a jsem přesvědčen v Pánu Ježíši, že nic
není nečisté samo v sobě, ale tomu, kdo něco pokládá za nečisté, je to nečisté.
Pavel ale ví, že svět, který nás obklopuje, je určován námi,
naší vírou. Svět je takový, jací jsme uvnitř.
Proto není jednoduché změnit svět okolo nás. A rozhodně
nelze tuto změnu uplatnit hrubostí k druhému člověku. Hrubostí vůči jeho
svědomí.
A tak Pavel říká, ano: máte pravdu - vy kteří říkáte: z
poznání, že Bůh je jeden - plyne, že se může jíst maso obětované modlám,
protože modly nemají žádnou moc. Takové maso opravdu nemá žádnou zlou nebo
negativní sílu.
Jenomže poznání není všechno.
A tak se člověk má ptát:
Jak to udělat, aby moje poznání nerozbíjelo společenství -
církev? Církev je podle Pavla budována láskou, která právě člověka vytrhuje z
osamocení a spojuje ho s druhým člověkem.
Poznání musí sloužit lásce. A ne odloučení člověka od
člověka.
Poznání bez lásky staví zeď mezi mne a druhého člověka, mezi
mne - a Boha. Pavel nemyslí nějaké vědecké poznání, ale poznání vycházející z
víry bratří a sester v korintě.
Spíš jde o denominační hašteřivost než problém odtažitosti
vědců - teologů od lidové víry.
Křesťanství totiž svádí k pocitu, že ti, kteří uvěřili - už
poznali všechno. A tak se mohou nad ostatními - často i nevědomě - povyšovat.
Apoštol Pavel ale na jiném místě doznává, že tady na zemi nejsme schopni poznat
plně - že tady na zemi vidíme jako v zrcadle, jako v hádance.
Pavel tedy nabízí jinou cestu poznání. Říká: Kdo však
miluje Boha, je od něho poznán.
Kral: Ale
jestliže kdo miluje Boha, tenť jest vyučen od něho.
Pavel chce říci, že jenom samotným poznáním k Bohu nikdy
nedojdu.
Setkat se lze s živým Bohem jedině tak, že připustím, že on
sám nás pozná. Že nás sám zavolá. Ty, kteří jej milují. Kteří jsou ochotni
oběti.
Pro někoho je to možná teoretizování. Ale pro Pavla má toto
uvědomění si - v jakém vztahu jsme k Bohu - naprosto praktický dopad.
Každý z korintských křesťanů má totiž za sebou jinou
minulost.
Tato minulost ovlivňuje ať se nám to líbí nebo nelíbí - naši
víru. Protože prostě tady na zemi nemůžeme vidět všechno v plnosti.
Lidé, kteří vyšli z ovzduší modloslužby asi vnímali maso
obětované modlám jako opravdovou oběť démonským bytostem. A tak, pokud by toto
maso jedli, měli by pocit, že jsou nevěrní Bohu.
My bychom dnes mohli říci: no vidíš, ale Bůh je jeden, tak
nevadí, co jíš. Přesně toto Pavel zamítl. My silní ve víře, kteří víme, že je to
jedno, co se jí - nemáme propadnout pocitu povýšenosti. Podle Pavla není totiž
žádný důvod maso jíst nebo nejíst. Jídlo nás totiž nepřivede k Bohu.
(Minulý týden jsem mluvil s jedněmi katolickými sestrami - a
ony, když zjistily, že jsme byl vychován jako katolík - se mě zeptali: jak to
můžeš vydržet bez eucharistie? V hlavě mi začlo kolovat spoustu důvodů, proč se
zeptaly zrovna takovým způsobem - protože u protestantů se s živým Bohem nelze
sektat?? - jak na to reagovat? jako ten silný a vysmát se jim, mohl bych je
začít poučovat atp... - smířlivý, tichý rozhovor mě napadl až na třetím místě -
naštestí jsem zvolil tento postup...vysvětlil jsem jim, že naše bohoslužby se
dějí před tváří Boží - tak tomu věříme a tak to prožíváme.)
Pavel stanovuje pravidlo: ohled na slabé.
Ohled na svědomí člověka.
Svoboda silných se může totiž stát kamenem úrazu. Silní
nejsou vlastně silní, protože pošlapávají svým jednáním svobodu a svědomí
druhého člověka.
Silný bude jíst maso a slabý se na něj bude dívat. Silný si
řekne: je to dobře, aspoň ten slabý překoná svou pověrečnou úzkost a jeho
svědomí pomůžu svým jednáním posunout k lepšímu poznání.
Pavel se ale ptá: je to tak doopravdy?
Nestane se naopak to, že slabý se nechá svést cizím
příkladem k jednání, kterému vlastně nerozumí a je pro něj tedy něčím zakázaným
a zlým?
Pro takového člověka nastane skutečná katastrofa. Protože
jeho svět odpovídá jeho víře. Stejně jako náš svět odpovídá naší víře.
Když katolíkovi odseknu, že naopak u nás je živý Bůh a u
nich ne, tak si výsledek asi dovedete představit. A že může tu liturgickou
náhražku opustit, protože Bůh v ní stejně není.
Pavel říká, že jednat proti svému svědomí vede vždy do
zkázy.
Stejně tak - využívat jenom svého poznání - lépe:
přesvědčení - vede k ubližování slabších - tedy podle Pavla ubližování v důsledku
Kristu.
Romans
15:1 My silní jsme
povinni snášet slabosti slabých a nemít zalíbení sami v sobě.
Proto nás Pavel nabádá, abychom se uměli vzdát i toho, nač
podle sebe máme právo - pokud to bude proti svědomí mého spolubratra.
Vzdát se své svobody proto, že mám rád druhého člověka na
prvním místě a teprve potom mám rád poznání víry, kterého jsem dosáhl.
A tak se tu objevuje Ježíšovo: miluj bližního svého jako
sebe sama.
Pavel sám měl takové jednání jako program:
2
Corinthians 11:29 Je
někdo sláb, abych já nebyl sláb spolu s ním? Propadá někdo pokušení, abych já
se tím netrápil?
V tom dnešním Pavlově textu tedy zaznívá i ironie na adresu
oněch silných ve víře.
Co to je za silného člověka, když své síly zneužívá. To
jenom dokazuje jeho nedostatečnost a slabost.
Všichni máme jenom částečné poznání, nikdo nemá poznání
plné.
Navíc nás zatěžuje minulost. Předsudky, které vnášíme do své
víry.
Jak uvidět vlastní předsudky? Není Pavlovo doporučení cestou
k sobě sama?
Kdo má odvahu nést slabosti svých bližních, uvidí nakonec i
vlastní předsudky.
A tak se víra v JK projevuje a osvědčuje teprve až v
ustoupení z vlastní pozice síly.
Ne v silných gestech nebo vyznáních, která jsou dobře
slyšet.
Ustoupení ze své pozice - o kterém mluví Pavel je pro nás
vlastně nepředstavitelné.
Podobně jako J-ův požadavek oplácet zlo dobrem.
Jenomže jiné cesty není - jiné cesty totiž vedou k násilí.
Nesení slabostí druhých se dotýká i života každého z nás v
nejrůznějších oblastech - i v našich rodinách.
Právě ve vztazích partnerských a rodinných nejlépe známe
slabosti partnera. Jak je snadné těchto znalostí zneužít.
Do všech těchto situací platí apoštolova výzva nést slabosti
druhého a vzdát se převahy.
Nakonec ten člověk, který se nechává vlásce poznat
Hospodinem - ten - který Boha miluje - je odměněn - ten je totiž osvobozen a
tedy nepotřebuje druhé přesvědčovat o své pravdě.
Náš Pane, děkujeme ti, že nás vedeš k pokoji a k
nepovyšování,
k tomu, abychom si vážili svědomí druhého člověka -
prosíme tě, abychom ti věrně sloužili,
abychom se nenechali unášet pošetilým pocitem, že jsme od
toho, abychom druhé lidi napravovali.
Amen
Žádné komentáře:
Okomentovat