POHANÉ SE NEMUSÍ OBRACET NA ŽÁDNOU PRAVOU VÍRU!
První čtení
1Královská 17,1-24
Druhé čtení
Marek 7:24 - 30
Kázání
Vážení přátelé, občas o Ježíši čteme, že byl na konci sil.
Také v tomto příběhu. Schovává se v domě a nechce, aby o tom nikdo věděl. Snad
mu hrozí syndrom vyhoření- vždyť dosud učil, léčil, pomáhal tam, kde o to byl
požádán a někdy i tam, kde o to ani požádán nebyl. Bez ohledu na to, co Ježíš
chtěl a jak se cítil, se za ním do domu vedrala jedna žena, jejíž dcera měla
„nečistého ducha“ - snad je to označení duševní nemoci. Rozumíme zoufalství
ženy, ale i Ježíšově únavě. Takže první, kdo překračuje všechny hranice, je ta
nešťastná matka. (Možná, že podobně se chová i ke své dceři – že její láska k
ní ji vede k tomu, že překračuje všechny hranice ohleduplnosti a respektování
soukromí: A slova nečistý duch popisují narušené vzájemné vztahy mezi matkou a
dítětem.)
Petr:
Evangelista Mk stále své vyprávění o činech Ježíše
přitvrzuje.
Minule jsme slyšeli, jak se postavil proti tradici otců.
Bylo to horší, než kdyby porušil tzv. dobré mravy.
Na druhou stranu ale lidem připomněl, co je základem
tradic a mravů a co musí zůstat základem každého lidského jednání. I kdyby to nakonec
mělo vést právě k porušení oněch dobrých mravů a tradic. Základem je víra,
naděje a láska. Tyto věci se týkají lidského srdce a ne toho, co je kolem.
Netýkají se tedy tradic, zvyků, předmětů atp.
Dnes Mk předloží naprosto šokující zkušenost. Tyto věci
nejenom stojí nad tradicemi a zvyky, ale stojí také nad náboženstvím.
Oháníme se někdy, že jako křesťané jsme lepší, než
muslimové nebo hinduisté etc?
Pak to není oprávněné. Různá náboženství mají různé
formy, ale srdce člověka zůstává stejné.
J-ovi spoluvěřící, spoluobčané si mysleli, byli
přesvědčeni o tom, že jsou lepší než féničané.
Féničané se neumí modlit. Nemají dobré zvyky. Možná ani
neví co je dobré a co špatné.
Neumí se určitě modlit, neumí prokazovat neviditelnému
Bohu řádnou úctu, neumí zpívat ty správné písně.
J odešel do těchto krajin, možná, aby si odpočinul.
Nechtěl, aby o něm někdo věděl. Nešlo to však utajit. A tak se o něm doslechla
i ona pohanka, Syrofeničanka, jejíž dcera měla nečistého ducha.
Možná byla její dcera postižena právě za to, že ona sama
měla špatnou víru?
Vždyť se přece říká, že člověk, který nevěří v Boha, ale
v jiné bohy a modly je odměněn nemocí a šílenstvím a prokletím a kdovíčím
ještě.
Možná se někteří budete divit, ale docela často se právě
v dnešní době setkávám s takovými výklady neštěstí druhých lidí.
Špatně věří, vsadili na špatného koně. Místo Kristu věří
na kelty a tak se jim to vymstilo.
Pohanka, syrofeničanka je možná takový člověk. Neví nic o
Pánu Bohu, ještě ho dokonce uráží, když se před Ježíšem klaní, jakoby mu
prokazovala bohopoctu, která je právě typická v oněch otřesných pohanských
kultech.
Má, co chtěla.
Mikuláš:
Má co chtěla? Mě ten příběh zarazil před mnoha lety, když
jsem poprvé byl na biblické hodině pro děti – jako už dost odrostlé dítě.
„Ježíš chtěl tu ženu vyzkoušet, zda opravdu věří“, vysvětlila tehdy sborová
sestra, která vedla setkávání velmi pěkně. Už tehdy se mi ale to vysvětlení
nezdálo. Ta pohanská žena, to jsem já – to jsem si tehdy pomyslel. A ten pánův
stůl, to je evangelická církev, tam kdejakého psa ke stolu nepustí, ale je tam
tak dobře prostřeno, že stojí za to i ležet pod stolem a živit se drobky z
hostiny.
A teď po letech si říkám, že některá podobenství i některé
příběhy v Bibli jsou záměrně napsané tak, že se člověk nejsnáze ztotožní s tím,
kdo je u dna, s kým to špatně dopadá – a zamyslí se, co by mohl udělat jinak.
Podobenství o deseti družičkách – tam je člověk najednou tou družičkou, kterou
nepustí na hostinu a nese s ní její osamělost. Podobenství o pozvaných na
hostinu – tem se člověk cítí patřit k těm, kteří se na hostinu nedostanou, v
podobenství o dělnících na vinici se člověku nelíbí, že pracoval celý den a měl
by dostat jen jeden denár, stejně jako ten, kdo přišel na poslední chvíli.
Zde je člověk najednou tou pohanskou ženou. A evangelium ani
Ježíš jí na začátku příběhu nefandí, nedostává se ani ke slovu. „Zbav se jí,
vždyť za námi křičí“, říkají Ježíšovi učedníci v jiné verzi tohoto příběhu,
zapsané u Matouše. U Marka chce mít Ježíš prostě klid, a tak ženu odbývá:
„Nesluší se vzít chléb dětem a hodit jej psům.“
Vážení přátelé, často se tento příběh uhlazuje a mluví se
něžně o štěňátkách. Jenže, když se podíváme do Bible, tak „pes“, „mrtvý pes“,
„psí hlava“ a „psí blecha“ jsou tam nejhorší nadávky. Psi žerou mršiny – a
nejhorší osud je být po smrti sám sežrán psem. A tak, když nás příběh zatáhne
do role té syrofenické ženy, dočkáme se toho, že nás Ježíš nejprve strašně
poníží. Skoro by si člověk představil, že se Ježíš ušklíbl, když to říkal – a
na ženu se přitom ani nepodíval. „Nesluší se vzít chléb dětem a hodit jej
psům.“ Když člověk čte tento příběh, pocítí skoro zděšení, stejné, jako když
čte dnes na internetu reakci mnoha lidí na Romy a na muslimy: Sebrat jim dávky.
Nepustit je sem a nenechat jim tu stavět mešity. Tvrdé, ponižující odmítnutí.
Jak na to reagovat?
Slušně vychovaný člověk na urážku reaguje obvykle tak, že si
pomyslí něco neméně vulgárního, pocítí silné pohrdání k tomu, kdo ho urazil, a
to, co cítí, ukáže tím, že se otočí a ukáže mu záda... „Jdi raději domů, chtělo
by se nám říci ženě. Uzdravení tvé dcery za to ponižování nestojí.“
No jo – J změnil názor. Jenže to ta žena nemohla tušit.
Já být na jejím místě, tak už se dál neprosím. Ježíš jí jasně ukázal, co si o
ní myslí.
Jenže já nemůžu být na jejím místě, protože nejsem žena a
navíc – nemám nemocné dítě.
A vůbec, on jí před tím, než ji urazil řekl, že ona má
nechat napřed nasytit děti. Možná to neznělo až tak urážlivě.
Jakoby se jí tím omlouval.
Taky mohl třeba říct: až se staneš mou následovnicí, nebo
– až přestoupíš k judaismu, tak se budeme bavit o uzdravování.
Vždyť pohané si beztak za své duševní a duchovní nemoci
mohou sami. Kdyby věřili v Hospodina, neměli by nemoci.
Třeba to myslel takto: rád bych ti pomohl – i když jsi
pohanka – přesto pochop – Boží Království přišlo nejprve mezi lid Izraele. Není
vhodné tento lid obejít a začít sytit někoho jiného.
Možná ta žena tuší, že s J-em lze začít diskutovat nad
smyslem jeho zprávy. Možná pochopila, že samotnému J-ovi nedochází – jak
revoluční myšlení přináší? Jak moc se staví proti tradici předků, proti
tradičním hodnotám.
A tak vede teologickou diskusi, která je ale také bojem o
uzdravení dcery.
(Ne každá teologická diskuse musí být plytká, jsou i
teologické diskuse, které vedou k uzdravení člověka).
Možná ta žena měla na mysli podobné myšlenky, které už
někdy třeba slyšela – možná se šířilo už tehdy, že J řekl:
Luke 6:21 Blaze vám, kdo nyní hladovíte, neboť
budete nasyceni. Blaze vám, kdo nyní pláčete, neboť se budete smát.
Možná si v té chvíli J vzpomněl na prorocké slovo Iz:
49:6 On dále řekl: "Nestačí, abys byl mým služebníkem, který má
pozvednout Jákobovy kmeny a přivést zpátky ty z Izraele, kdo byli ušetřeni; dal
jsem tě za světlo pronárodům, abys byl spása má do končin země."
Mikuláš
(Zdá se, že pro Ježíše je věc vyřízená. Ta žena je
Syrofeničanka, v jiném evangeliu je nazývaná Kanaanka. Féničané byli starobylý,
velmi úspěšný národ obchodníků, vzniklý smíšením mořských přistěhovalců, snad
přímo z Bible starých známých Filištýnů-Pelištejců s původním kannanským
obyvatelstvem. Kanaanci byli původní obyvatelstvo Svaté země i okolí, kteří v
době, kdy se na scéně dějin objevuje Izrael, tvořili vysokou kulturu městských
států. V Ježíšově době si obě etnika užívala dobrodiní neproblematizované
helénistické kultury. Označení národnosti ženy však v našem příběhu zřejmě není
náhodou, před Ježíšem zde stojí symbolicky příslušnice hrdých arcinepřátel
Izraele z dob pradávných i nedávných, kteří nad ním měli většinou navrch –
Kanaanců, Pelištejců a Syřanů, což byli právě ti Řekové, proti kterým vedli
války Makabejci.)
Ježíš tedy odpovídá ženě velmi hrubě – snad je jeho hrubost
spojená s těžkou urážkou jen spojená s reakcí na hrubost, s níž se ta žena k
němu proti jeho vůli prodrala. V evangeliích si leckdy všimneme, že Ježíš má
typické židovské vlastnosti. Náš příběh je asi jediný z Nového zákona, který
nám ukazuje, že Ježíš měl také typickou židovskou drzost – chucpe, schopnost
druhého do hloubi duše urazit a vyvést z konceptu. Ale snad právě to byla
Ježíšova léčba – že žena, která dosud vnímala jen sama sebe a svou bolest, si
najednou uvědomila celou situaci, zarazila se, přemýšlí a promluví tak, že ona
– a ne Ježíš – je hlavní hrdinkou tohoto příběhu, kterou si lidé pamatují. Když
čteme náš příběh od konce, tak jeho výsledek nás zve k tomu, být tou pohankou,
vlastně nám ji doporučuje, vždyť (v druhém podání příběhu Mt 15) Ježíš, který
často své učedníky kritizoval pro malost víry, o ní říká, že její víra je
veliká.
V čem byla velikost ženiny víry? Dokázala unést své
ponížení.
To, co nám evangelium zde stručně, ale velmi drsně líčí,
ponížení druhým člověkem, není nic, co by současný člověk neznal. Každý to
zažil – a ponížení si v sobě může dlouho a těžce nést, třeba i po desetiletí.
Při ponížení je snížena hodnota schopností člověka a on tím vlastně zapochybuje
sám o sobě. Ježíš snížil velikou minulost národa, z něhož žena pocházela,
zpochybnil i ji osobně.
A žena to přijala: "Ovšem, pane, jenže i psi se pod
stolem živí z drobtů po dětech." Pohled ženy se v této krátké větě obrací
– nehledí sama na sebe a na utrpení své dcery, ale na stůl, který je tak
bohatý, že je v něm dost místa pro všechny – i pro psy pod stolem. Žena přijala
Ježíšem nabídnutou roli – tím sestoupila dolů, odkud lze ale hledět jen vzhůru
a učí nás pokoře. O Pánu Bohu ta žena vůbec nemluví, ale přitom její víra je
silná. Je tu stůl, milující otec a děti, ale já nejsem tím dítětem, jsem jen
pes. Ale otec je štědrý a chleba je dost, takže se dostane i na mě. I já mám
místo u stolu, třebas pod ním.
V čem nás tato neznámá pohanská žena silné víry učí?
Odvrhněte svou hrdost a přijměte se v tom nejnižším, co
můžete být a vaše těžkosti budou vyléčeny. Když je člověk nejníž, dostává se
současně nejvýše, „pokora buší nejhlasitěji na brány nebe“. I pod Božím stolem
je místa i jídla dost.
V našem příběhu se však poučil také Ježíš, který se choval
pro sebe tak netypicky, až bychom řekli neježíšovsky. Ta žena ho donutila
změnit rozhodnutí – a snad vůbec změnil i svůj postoj k pohanům a naučil se sám
poslušnosti (z utrpení), jak se o něm píše v epištole Židům (5,8). Oči mu
otevřela ta žena – člověk, kterým předtím pohrdal a který ho velmi nevhodně
otravoval a chtěl po něm velmi mnoho. Také my se občas setkáváme někým, kdo je
nám nepříjemný a třeba na nás klade i velké nároky. Jenže, kdoví, třeba nám ho
posílá do cesty Pán Bůh, aby nám otevřel oči pro víru, tak jako syrofenická
žena otevřela oči Ježíšovi. Amen.
Žádné komentáře:
Okomentovat