25. července 2010 SEBEKLAMY

První čtení

Ozeáš 14:  2  -10

Druhé čtení

1Kor, 3,18- 4, 5

Kázání

 Dnešní text navazuje na oddíl o stavbě božího chrámu. Kázal na něj Tomáš Trusina při instalaci našeho staršovstva (kázání je také v posledním čísle Soběhrdského bratra).

Apoštol mluvil o tom, že nesmíme stavět na našem vlastním základě, na vlastních výmyslech a vlastní touze v tomto světě se zviditelnit. Základ byl již položen a tím je JK. Největší naše pokušení je zaměnit vlastní ego za Krista.

Soudce tohoto světa jednou naše stavby prověří ohněm a může se také ukázat, že shoří i mnoho těch staveb, které hlásají velikými písmeny na štítě, že jsou Kristovy. Apoštol připomíná, že základ, který Bůh položil je tak nadějný, že unese i tyto špatné stavby, které sice shoří, ale stavitele propadlé sebeklamu, že snědli všechnu moudrost, spasí.

Apoštol pokračuje v tom dnešním oddíle zvláštním výrokem:

3:18 Ať nikdo sám sebe neklame. Domnívá-li se někdo z vás, že je v tomto světě moudrý, ať se stane bláznem, aby se stal opravdu moudrým.

Pavel naráží na častý problém lidí – tedy i nás křesťanů. Že se velice snadno začneme chovat, jako bychom spolkli veškerou moudrost světa. Důkazem je působení křesťanů ve světě. Až příliš často bylo vedeno arogancí a přehlížením druhých lidí. Z pocitu, že patříme do elitního klubu.

Jinde, Jakub, bratr JK, připomíná, že tento typ pýchy se pojí s rozdmýcháváním svárů a nakonec válek. Samolibé přesvědčení, že já mám pravdu je velice nebezpečné a vede do záhuby. Izraelci nesměli vyslovovat jméno Boží. Kdybych je vyslovil, manipuloval bych už s ním. A Izrael moc dobře věděl, že – lidově řečeno – nikdo z nás s Pánem Bohem husy nepásl. Setkání s Bohem tváří v tvář znamená smrt. Přesto se tak množí křesťané chovají. Mj. se tak chovali křesťané v Korintském sboru.

Domnívá-li se někdo z vás, že je v tomto světě moudrý, ať se stane bláznem, aby se stal opravdu moudrým. Apoštol se ptá: proč je nutné si nalhávat, že jsme spolkli moudrost světa, když věříme, že Bůh své dílo záchrany vykonal? Proč mu „pomáhat“ pýchou a sebeklamem? Ptá se Pavel... Jakoby říkal, že pravá moudrost musí také projít ohněm. Stejně jako ty naše stavby...

Pravá moudrost je založená na pokoře a vděčnosti. Přiznáním si, že žádnou moudrost nevlastním a tudíž nemohu soudit druhé. Přiznáním si, že já nejsem soudce... A tak mohu plakat s plačícími a radovat se s radujícími. A tím vlastně aktivně pomáhat druhým lidem.

Pravá moudrost se vykazuje ovocem nepovyšování se nad druhým člověkem. Moudrost u Pavla zahrnuje oblast etickou ne vědeckou. Etický – tozn. jak se k druhému chovám, ne – co vím. Protože je to mé tělo, mé reakce v tomto světě, které vypovídají o tom, co znám. Ne to, co vím v hlavě.

Proto je pro Pavla moudrost tohoto světa bláznovstvím. Pavel vidí, že lidé se spíš chvástají, než že by žili z vděčnosti a pokory. Pavel vidí u Korinstkých křesťanů jenom plkání, které vede k povyšování jedněch nad druhými. Jedni jsou v partě Apolla, druzí v partě Pavla, třetí v partě JK. Důvodem je sebeláska. Důvodem je důraz na to, že JÁ jsem v té správné partě. (John 5:44 Jak byste mohli uvěřit, když oslavujete sebe navzájem, ale slávu od samého Boha nehledáte!)

Apoštol říká: Ať nikdo sám sebe neklame. Nejsou žádné party, do kterých se musíme vecpat, abychom si zvedli o sobě mínění – před druhými.

Skutečnost je pro Pavla JK, který už za nás všechno vykonal a proto patříme jemu. To nejsou jenom slova útěchy, ale také slova napomenutí. V protestantské tradici se často zdůrazňuje, že za nás bylo všechno vykonáno. To ale neznamená, že to mám jenom trpně přijmout. Mám za to, že zde u Pavla je to napomenutí, ne nějaké konejšení ublížených nafouklých JÁ.

On říká: neklamte sami sebe, nepatříte ani Apolovi, ani žádné partě, kterou jste si sami vybrali. Ve skutečnosti jste Kristovi. A on není nějakou vaší partou, vaší zásluhou. Právě proto, že jste jeho, tak se nemáte čím chlubit. Jedinou chloubou je on sám. Ne vaše zásluha.

Proč tedy Pavel křesťany napomíná? Protože už v jeho době se zřetelně ukazovalo, že se křesťani  stejně jako jiné znesvářené náboženské skupiny mezi sebou nenávidí, handrkují, dokonce zabíjejí.

Jedno z prvních mimokřesťanských svědectví o křesťanství popisovalo právě vykázání křesťanů z města kvůli nepokojům, které vyvolávali právě hádkami mezi sebou.

Možná je nám nepříjemné, že Pavel stále napomíná a poučuje. Chtěl bych znovu zdůraznit to, co musíme mít na paměti: Pavel tyto věty říká z pozice člověka, který na sobě poznal, kam ho pýcha samolibé moudrosti dovedla. On sám na sobě poznal, co znamená projít ohněm Ducha Božího. Kdy musel všechno, co považoval za důležité odhodit. Pavlovo napomínání není sudičství, ani povyšování. Pavlovo napomínání je vedeno láskou. Pavel své adresáty spíš prosí, než že by jim něco přikazoval...To je také vždycky pro mě důkazem Pavlovy autentičnosti v jeho provokativním stylu psaní.

Moudrost tohoto věku je bláznovstvím před Bohem, neboť je psáno: 'Nachytá moudré na jejich vychytralost'; jinde: 'Hospodin zná úmysly moudrých a ví, že jsou marné.'

(Jr 9:22 Toto praví Hospodin: "Ať se moudrý nechlubí svou moudrostí, ať se bohatýr nechlubí svou bohatýrskou silou, ať se boháč nechlubí svým bohatstvím. ²³ Chce-li se něčím chlubit, ať se chlubí, že je prozíravý a zná mne; neboť já Hospodin prokazuji milosrdenství a vykonávám na zemi soud a spravedlnost; to jsem si oblíbil, je výrok Hospodinův.")

Moudrost tohoto věku je tedy vychytralostí, ne skutečnou moudrostí. Iz 44:25 Hospodin ruší znamení žvanilů a z věštců činí pomatence, obrací mudrce nazpět a jejich poznání mate.

Nač se tedy vyvyšovat nad druhé, když už JK přišel? Vždyť patříme jemu.

K čemu tedy apoštola vede poznání, že patří Kristu? Mohli bychom dnešními slovy říci: k radosti ze života. Mým pánem už totiž není strach a úzkost. Pocit marnosti. Pocit nesmyslnosti všeho lidského pachtění. Jakoby Pavel jinými slovy popsal Ježíšovo podobenství o polních liliích (nebo vidění Ozeášovo). Mt 6, 31  Nemějte starost a neříkejte: co budeme jíst? Co budeme pít? Co si budeme oblékat? 32  Po tom všem se shánějí pohané. Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete. 33  Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno. 34  Nedělejte si tedy starosti o zítřek; zítřek bude mít své starosti. Každý den má dost na svém trápení.

Apoštol říká: všechno je vaše (přítomnost, budoucnost, život i smrt), vy jste Kristovi a Kristus Boží.

Z tohoto poznání (že patříme Bohu) plyne radost ze života.

Pavel touží, abychom s ním tuto radost ze života sdíleli, abychom se o ni dělili. A vůbec nevadí, že si každý ve svém životě neseme spoustu trápení a bolesti. Kupodivu i toto k radosti ze života také patří. Dokonce i různá provinění... Pavel sám nosil na srdci jistě mnoho takové bolesti z provinění. Jeho srdce bylo přetaveno ohněm. Přemoženo Kristem.

Ano, i člověk, který učinil mnoho křivd (jako Pavel) má právo na radost ze života, na spásu, na vykoupení a život věčný. Nejenom to. Provinění může dát vzrůst širokému srdci. O toto poznání, o tuto moudrost se chce Pavel dělit.

Poznám nějak, že mám skutečnou radost ze života?

Po tom, že patřím ke správné partě? Ne, je to jednoduché..

Po ovoci. Kdo je skutečně šťastný, ten je zároveň vděčný a věrný a má široké srdce, je milosrdný. Tak to říká Pavel.

Pavlovo štěstí je zavěšené na Bohu. A tak říká: Proto ať nás všichni pokládají za služebníky Kristovy a správce Božích tajemství. Od správců se nežádá nic jiného, než aby byl každý shledán věrným.

Věrnost může posoudit jedině Bůh.

Pavel neříká, že máme být věrní ideologii, ale Bohu. Bohu, který se za nás obětoval, podle Pavla z lásky.

Máme být služebníky Boha, který se z lásky obětoval. Ne služebníky Boha, který přišel vyvraždit nepřátele.

Tomuto živému Bohu patří budoucnost, proto mu patříme my a proto se nemusíme bát, že naše činy věrnosti lásce budou nedoceněny nebo přehlíženy. Posuzovat je bude Bůh, ne člověk.