žehnání praporu v Soběhrdech - ekumenická akce

Filipským 2:1  Je-li možno povzbudit v Kristu, je-li možno posílit láskou, je-li jaké společenství Ducha, je-li jaký soucit a slitování:

2  dovršte mou radost a buďte stejné mysli, mějte stejnou lásku, buďte jedné duše, jednoho smýšlení,

3  v ničem se nedejte ovládat ctižádostí ani ješitností, nýbrž v pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe;

4  každý ať má na mysli to, co slouží druhým, ne jen jemu.

Milí přátelé, vážení hosté, bratři a sestry v Kristu.

Dnes se můžeme ptát – při příležitosti této slavnosti (na praporu jsou hned dva kostely)– k čemu je křesťanství, co je jeho smyslem?

Co má být podstatou křesťanství?

Sám jsem křesťanem proto, že věřím, že v Bibli se skrývá víc, než jenom zneužitelné ideje vedoucí k uchopení moci.

Věřím, že svědectví lidí, kteří byli přemoženi Bohem, je živoucí a dovede člověka vytrhnout z beznaděje a zoufalství. Věřím, že tato víra byla vždycky v křesťanství přítomná a že pomáhala mnoha lidem najít nový smysl života. V Bibli je napsáno, že Ježíš Nazaretský byl ukřižován ze zvůle mocných. Proto jej většina lidí tehdy nepřijala – byl totiž mocnými označen za beznaboha, za prokletého Bohem.

Proto ho tehdejší slušní lidé nepřijali. A přijali ho spíše podivné existence, lidi bez budoucnosti, bez slibné kariéry, lidi všelijak utlačovaní.

Ježíš totiž přišel s něčím, co dráždilo mocné a samolibé a na druhé straně: nadchlo chudé a odvrhnuté, nemocné, opuštěné.

Přinesl v sobě lidem Boha do jejich srdce. A tak najednou i ti, kteří si mysleli, že jsou zavržení, dostali novou naději. To je základní zvěst nového Zákona. K této radostné zvěsti nás Bible vede.

Co to znamená, když někdo přinese Boha do srdce druhého člověka?

To v případě JK znamenalo říct lidem, že je má Bůh rád. Nejenom říct slovy, ale také činy.

Zní to naprosto banálně. Podobně jako v pohádce sůl nad zlato. Naprosto banální věc, ale když se zamyslíme co to znamená, zjistíme, kolik překážek si mezi sebe klademe. Jak je obtížné mít skutečně někoho rád. Jak je obtížné opravdu milovat – často i ty nejbližší.

A protože to neumíme k sobě, neumíme to ani k Bohu. A tak si z Boha děláme často karikaturu. Zlého, despotického vládce.

J tyto představy rozbíjel.
Apoštol Pavel se takto s Kristem setkal.

JK v něm zapálil oheň radosti, vděčnosti a lásky. Proto jsou Pavlova slova dodnes tolik inspirativní, proto je čteme při svatbách, proto je ale čteme i při pohřbech.

Věřím, že J ukázal lidem, co to je láska, jako nikdo jiný.

A tak vím, že být spolu v pokoji a jednotě, jejímž úběžníkem je ona láska k druhému, je velmi těžké. Křesťané chápou lásku k druhému, vděčnost za druhého jako dar od Pána Boha.

Je mnoho pohodlnějších cest. Křičet na druhé líbivá hesla, házet na druhé kamení, urážet se. To je lidská přirozenost.

Apoštol mluví o jednotě.

Jednota pokoje, jednota mysli - neznamená demagogii stejných úsměvů a stejných hesel. Jednota o níž mluví Pavel znamená jednotu ochoty vycházet sobě navzájem vstříc. Pavel myslí na lidi, kterým J otevřel srdce.

Takoví lidé jsou ochotni oběti.

Náš svět není rájem a tak je stále dost místa pro oběť. Apoštol Pavel věří, že JK stojí po boku všem, kteří jej následují. To znamená, že jsou ochotni hledat milosrdenství, dobro, a všechno, co slouží druhým. Protože v sobě našli vděčnost. Takové jednání předpokládá oběť.

Co vlastně máme obětovat?

Pavel na tomto místě jmenuje ctižádost a ješitnost. Většinou za naší pohodlností jsou právě tyto pohnutky. Když obětujeme tyto a podobné přirozenosti, otevře se místo pro pokoru, moudrost, a vděčnost. A nakonec odpuštění.

Není to samozřejmé a není to snadné. Kdyby bylo, nenapsal by Pavel jediný dopis.

Pavlova slova tak mohou znít v každé době a v každé společnosti.

Při této slavnostní příležitosti, když tu jsme spolu (a nehádáme se, ale chceme toužit po pokoji), máme možnost volat k Pánu Bohu přímluvné modlitby. Ne jako výraz arogance, že nás musí Bůh slyšet, když jsme křesťané, ale jako vyznání víry, že J-ova cesta byla naplněním lidství a že Bůh se k této cestě přiznal.