První čtení
Jonáš 3,4-4,11
Druhé čtení
1K 1,1-3
Kázání
Věty, které jsme slyšeli, jsem dříve velmi těžko přijímal.
Myslel jsem si, žeto je jenom arogance apoštola Pavla. Vnímal jsem ta slova
jako doklad arogance a drzosti křesťanů. Křesťané jsou povolaní z vůle Boží =
ostatní jsou z vůle ďáblovy. Církev tvoří jenom světci, církev je svatá = jasný
doklad toho, že církev vždycky vedla svaté války naprosto upřímně a beze studu.
Divil jsem se, jak vůbec může být v jedné knize vedle sebe Ježíš a Pavel.
Je vůbec možné tyto dva proudy sjednotit?
J pohanům pomáhal, dokonce mnohokrát řekl, že nevěřící jsou
živému Bohu blíže, než věřící. Třeba milosrdný Samařan. Nevěřící tedy ve
smyslu: lidé jiné víry, než židovské.
J dokonce tu „jedinou pravou církev“ zrušil, protože se
zpronevěřila živému Bohu. Učila totiž, že Bůh má blíž těm, kterým se vede
dobře, nebo že je potřeba podporovat ty nejbohatší – totiž ty, kteří jsou na
vrcholu moci. A svou svévoli nahradili za učení o Boží vyvolenosti a Boží vůli.
Aby všem těm provokacím nebylo konce, křesťané tvrdí, že Bůh
vzkřísil J-e z mrtvých.
Provokace nejabsurdnější, vždyť ten, kdo byl přibit na dřevo
byl podle zákona proklet Bohem, Bohem opuštěn. To hlásala židovská církev.
Pro věřící Židy byl tedy J poprávu Bohem zavržen.
Jenže se stalo něco zvláštního. Saul, pozdější Pavel, v této
dobré zbožné víře (že J-ova smrt je dokladem prokletí) vyvražďoval ty Židy i
pohany, kteří tvrdili opak. Že J-e se Bůh zastal a vzkřísil ho z mrtvých. A tu
se Saul setkal s živým Kristem. Nejen, že ho Bůh nezabil za to, že, že
pronásledoval jeho následovníky, ale vyzval ho, aby jej následoval.
Tato zkušenost zcela změnila Saulův život. Asi jako když se
Jákob změnil v Izraele. Došlo k prozření, k osvícení.
Pavel se stal člověkem, který nazřel vlastní provinění.
Uviděl, že vraždil lidi ze svého fanatického přesvědčení. Bylo to podobné
zjištění, které dovedlo Jidáše k sebevraždě. Jenže Pavel směl poznat Boží
milost a přijetí. Tento strašlivý otřes Pavel ve svých dopisech často
připomíná.
Pavel se stal člověkem, který kulhá podobně jako Jákob, když
se setkal s Bohem. Byl přesvědčen, že je živý jenom díky milosti Boží. Že jeho
vlastní snaha po úspěchu ve víře je vlastně vedla do pekla, vedla k nenávisti.
Když Pavel promyslel, co se vlastně stalo, ani se
nezhroutil, ani se nezabil,. Z tohoto šoku vyrostla víra plná vděčnosti,
radosti. Nakonec - od apoštola Pavla se zachoval nejkrásnější hymnus na lásku,
jaký v Bibli máme.
Pavel své setkání s Kristem chápal jako povolání k životu.
Možná, když se podíváme na Pavlova úvodní slova listu do
Korintu z tohoto úhlu, ukáže se, že je nemusíme chápat jako doklad arogance a
drzosti, ale jako doklad Boží milosti, kterou na sobě zažil Saul.
--------------
Apoštol Pavel o sobě říká, že je povolaný z Boží vůle
jako apoštol Krista Ježíše.
Povolán byl za apoštola, když se mu u Damašku zjevil JK. Byl
to Bůh, kdo ho povolal. Tak to Saul- Pavel pochopil a uvěřil. Apoštolem byl
proto, že svědčil od této chvíle o Ježíši jako o Mesiáši.
Své povolání apoštol popisoval jako Boží vůli. Protože on
sám jako člověk chtěl dělat něco zcela jiného. Z tohoto zážitku vzniklo
přesvědčení, že ten kdo svědčí o Ježíši jako mesiáši, je k tomu povolaný Bohem.
Z hlediska lidské logiky je tato víra nesmysl. Jak Pavel
říká jinde: pohané nemohou J-e přijmout proto, že je nesmysl, aby se Bůh vtělil
do člověka – plného pudů a vůbec nízkého tvora. Židé považují člověka přibitého
na dřevo za prokletého od Boha. Proto nelze vlastní silou a vlastním rozumem
dojít k tomu, že J je mesiáš. Za vírou, že J je mesiáš, musí stát Bůh.
Pavel se nestal apoštolem, protože by si to sám vybral, ale
protože ho povolal Bůh.
Povolání Pavel nevztahoval jenom na sebe, ale na celou
církev. Věřil, že církev totiž není spolkem z lidské vůle, ale je povolaným
lidem. Pavel uvěřil, že tak jako jej povolal Bůh, povolal i další lidi. Církev
je obec věřících lidí v Mesiáše. Věřících, kteří jej následují v pokoře a
radosti, i vděčnosti, podobně jako Pavel.
Třeba církev v Korintě. Členové sboru v Korintě nazval
Pavel: povolaní svatí. Pavel chtěl těmto lidem připomenout základní radost, na
níž je založeno jejich bytí. Oni byli povoláni.
Povolaný svatý je totiž ten, kdo je povolán k následování
J-ových činů lásky a sebevydání i služby.
Z dalšího textu toto pochopení svatosti vyplývá.
To, že Pavlova slova byla mnohokrát zneužita, není vinou
apoštola Pavla. Nakonec i v evangeliu čteme, že ne každý, kdo J-ovi říká Pane Pane,
vejde do Božího království. Domnívám se, že tato slova jsou v evangeliu napsána
po zkušenosti s prvním nepochopením této svatosti a radosti z vyvolení.
Lidé se totiž začali velmi rychle v církvi rozdělovat na ty
kdo mají pravdu a ty kdo jsou méněcenní.
Proto vlastně vznikl i tento Pavlův dopis. V té Korintské
církvi (která byla povolána ke svatosti a ne k sváru) vznikly totiž spory z
důvodu lidské závisti a předhánění. Pavel se tudíž Korinťanům snaží
připomenout, co jejich povolání vlastně znamená.
Podle Pavla není ani církev něčím, co by si ustavili sami
lidé ze sebe, od sebe, ale je to povolaný lid, pokračování a znovustvoření SZ
lidu Božího. Tato nová církev povolaných svatých je naplnění všeho, co bylo
lidu staré smlouvy naznačeno a zaslíbeno.
Tato církev se ustaví všude, kde lidé věří v tohoto Mesiáše.
Kde v něj věří nejen slovy, ale i radostnou odpovědí na toto povolání, stejně
jako Pavel. Viditelně se tato církev projevuje v místním sboru – třeba v
Korintě, nebo Soběhrdech. Církev není omezená na jedno místo. Je prostě všude
tam, kde lidé vzývají jméno JK. To je hlavní smysl církve.
Tito lidé nejsou svatí sami ze sebe, svou zásluhou, ale
proto, že byli posvěceni v Kristu Ježíši. To znamená, že se jich Bůh v Kristu
dotkl.
Třeba tak, že se po slyšení J-ova příběhu setkali s živým
Bohem. Že to, co J dělal v nich vzbuzuje vnitřní pohnutí, revoluci, která vede
člověka ke změně myšlení i konání.
Pavel myslí svatostí to, že Bůh se nás dotkl, a že nás
pozval k víře.
Pavel svá úvodní slova zakončuje slovy: Milost vám a pokoj
od Boha Otce našeho a Pána JK.
Pavel věří, že plnost dobra a spasení pochází od Pána Boha,
který je naším Otcem a který s námi jedná v Pánu JK.
Nemyslí Boha, který by nás volal do svaté války proti
pohanům, nemyslí Boha, který zve k pokrytectví a ke lži.
Na začátku jsem řekl, že se nemohu s těmi slovy, která jsme
slyšeli, srovnat. Protože jsem se na ně díval jako na výraz křesťanské
arogance. Když se na ně podívám, jako na výraz Pavlovy vděčnosti za svůj život,
mohu je přijmout.
Slovo samo o sobě není svaté. Tytéž věty mohou při špatném
výkladu vést ke svaté válce a tytéž věty mohou vést k ujištění, že nás Bůh zve
k lásce a vděčnosti, kterou zjevil JK. Protože J byl jeho obrazem na zemi. I my
jsme k tomuto krásnému a plnému životu povoláni.
Věřím, že můžeme Pavla pochopit i jinak, než jako
arogantního následovníka Boha jediného a pravého. Věřím, že ho můžeme pochopit
jako člověka, který byl na samém dně a zažil milost, která jej doslova vytrhla
ze smrti. Věřím, že jej můžeme číst jako člověka, který nám touží o této
milosti říci.
Věřím, že křest, který dnes bude udělen Jonášovi, je také
znamením této milosti.
Hospodine, Pane náš!
Tys naším počátkem i cílem. Stojíš za námi i nás k sobě
zveš. O tebe se smíme opřít i k tobě smíme vyhlížet. Nenecháváš nás opuštěné, i
když nás znáš lépe než my sami sebe. Tak se nám zdá neuvěřitelné, že se od nás
neodvracíš, ale žes kvůli nám do našeho světa vstoupil v životě svého Syna. Za
tvou naději pro náš život žes nasadil celý jeho život. Prosíme, dej se nám
poznat ve své lásce k nám a ve svém milosrdenství místo v hněvu a odsouzení,
které je pro nás představitelnější. Vždyť víme, že bez tvého odpuštění nemůžeme
žít a přesto tak často se ani neodvažujeme o ně prosit. Ty sám se nám ozvi,
promluv k nám, podepři nás, abychom tě slyšeli a měli sil tě poslouchat. V
Duchu svatém vyhlížíme tebe samého, v něm nás obživ a náš život narovnej. Ty
jsi naší nadějí, proto Tě prosíme, přijď mezi nás.
Amen
Žádné komentáře:
Okomentovat