2 Královská, 1,1-19; Mk 3,20-35
Dnešní oddíl popisuje, že samotní
příbuzní J-e jej chtěli sebrat a zavřít, protože usoudili, že jej potkalo
nějaké neštěstí v podobě duševní nemoci.
Ježíše se asi zmocnil mesiášský
komplex a tak začal blbnout davy.
Nejenom bylo divné to co dělal, ale
dokonce to říkaly i autority. Prý přišli ze samotného Jeruzaléma, kde v chrámu
sídlí Bůh, učenci a prověřené osobnosti - a ti J-ovo šílenství potvrdili. J
jedná jako posedlý člověk. Dnešním jazykem - duševně nemocný. Měl by se léčit a
nejprve se musí zavřít, aby nemohl svou nemocí nakazit druhé lidi.
Jeden ze způsobů - jak se zbavit
protivníka. Prohlásíme jej za nebezpečného šílence.
A opravdu nebezpečný a šílený je.
Vždyť přišel proto, aby zlikvidoval stávající pořádky, aby narušil rovnováhu,
která je tak křehká a tak dlouho budovaná. Pokud bude nějaké povstání, tak za
ně bude moci on.
Každý narušitel takové rovnováhy musí
být potrestán.
Tuto logiku vnímají i nejbližší
příbuzní J-e. Sami se jej chtějí chopit a umlčet.
Možná si říkají: ta ostuda, já se
hanbou propadnu.
Anebo: je potřeba J-e chránit před
sebou samým. Je třeba mu pomoci.
Začíná hrozit, že Ježíš by mohl být
svými protivníky zatčen, odstraněn, či potají podříznut někde
v Galilejských uličkách. A tak si snad řekli, že nejlepší bude, když ho
vezmou, stáhnou z oběhu, alespoň do té chvíle, než se napětí zase uklidní
a na všechno bude zapomenuto.
Mk byl jediný evangelista, který se o
tom odvážil napsat. Ostatní evangelisté se bojí napsat tak pohoršlivá slova o
J-ovi, že by snad mohl být duševně nemocný.
V té dnešní souvislosti je vůbec
zajímavé vzpomenout si, jakýže vytvořila Ježíšův portrét úctyhodná křesťanská
tradice?
Tradice udělala z Ježíše milého,
kultivovaného muže, mírně zženštilého, křehkou postavu v bílém; něžně se dívá,
sladce hovoří, jemně a zbožně vkládá na lidi ruce. Jenže to je romantické
zkreslení. Hnisavé boláky, mokvající vředy, odpudivý pach potu a krve – tak
nějak to muselo vypadat v tom domě v Kafarnaum, kam se nahrnuli lidé, putující
celé dny za mužem Božím. (...) Byl to muž bolesti – muž bojovník: na život a na
smrt se utkal s říší ďáblovou, rval se a zápasil (...) (Linden, str. 45)
Mk se však nebojí zanechat nám zprávu
o možném rozkolu v J-ově nejbližším okolí, v jeho rodině.
Zápasil na všech frontách.
Pro lidi od Heroda a velekněží bylo
výhodné dostat J-e do podezření.
Sami si asi nemysleli, že by byl
blázen, ale šli už natvrdo po J-ovi, chtěli ho zabít.
To, že uzdravuje se dá těžko
vyvrátit, nahlodat aspoň jde to, jakou mocí to činí.
Mohou vrhnout podezření na J-ův zdroj
síly.
Mají dostatečnou odbornou kvalifikaci
a tak mohou vyslovit vážné varování, vystaví J-ovi odborný posudek: "Je
posedlý Belzebulem. Ve jménu knížete démonů vyhání démony."
Vzdělaní zákoníci si hned vzpomněli
na příběh o Izraelském králi Achazjášovi, který se jednou, snad po únavné
šlechtické veselici, propadl mříží ze střechy svého domu a od té doby trpěl
následky tohoto pádu. Achazjáš byl král nedobrý – Hospodinu nevěrný. A proto se
tenkrát o pomoc neobrátil k Bohu Izraele, ale k pelištějskému božstvu
Baal-Zebúbovi čili Belzebulovi – k Pánu much, bohu podsvětí. Kdo jiný by
mohl lépe vědět, zda zůstane král na živu či svým zraněním podlehne? Jeho
nedůvěra v Hospodina měla pro něj tragický následek.
S touto vzpomínkou na Achazjáše
Jeruzalémští zákoníci ihned vynesli ortel – Ježíš se jistě, podobně jako zlý
Izraelský král, svěřil do péče Belzebula. Stal se prodlouženou rukou Pána much
a právě jeho mocí vykonal všechny své divy.
Možná dokonce, že ty jeruzalémské
zákoníky ani ve snu nenapadlo, že by zdrojem J-ovi moci mohl být Hospodin.
A opět je dobré si připomenout, že
zákoníci byli věřící lidé, žádní zlí ateisti.
A právě tito zákoníci, pevně
přesvědčení o čistotě a dokonalosti své víry a svých znalostí, se vlastně
zachovali úplně stejně jako Izraelský král Achazjáš. Prorok Elijáš by jim mohl
říct stejná slova, jako nedůvěřivému králi: „Což není Bůh v Izraeli, že
hledáte zdroj Ježíšovy síly u Belzebula?“
Je ironií, že zrovna za tou
nejohnivější pravověrností a konzervativností, za tím nejpevnějším náboženským
přesvědčením, stojí ve skutečnosti nevěra. Nedůvěra v živého Boha a jeho
moc.
Bohužel se právě tímto způsobem
projevuje skutečný fanatismus. Ne horlivost, ale zbytnělé sobectví.
J ale není fanatik.
Možná proto se opět opakuje zvláštní
J-ův přístup k takovému jednání.
Volá si je k sobě a vysvětluje.
Nebrání se, nelituje se, nekřičí, nebije kolem sebe, ale vysvětluje v
podobenství, proč přišel a dokazuje „pouhým rozumem, pouhou logikou“, že nemůže
být posedlý.
I dnes známe spoustu různých výkladů,
že J byl vlastně blázen. Existují knihy, kde se tvrdí, že byl vlastně
schizofrenik.
Říkal přece o sobě, že on a Otec jedno
jsou. Rozdával chléb a tvrdil, že je to jeho vlastní tělo – to přece vypadá
jako z nějaké učebnice o schizofrenii.
Co my víme, co vlastně až do své
dospělosti děla? Kde žil? Vždyť se možná v Egyptě učil umění mumifikace a
v Indii vstřebal znalosti jogínů, pomocí kterých pak dokázal přečkat
utrpení na kříži a předstírat smrt v hrobě. A ještě jiní zase vidí jasné
vysvětlení Ježíšovy neobvyklosti prostě v tom, že to byl mimozemšťan. Co
jiného by taky dnes mohlo člověka napadnout, když čte o Ježíšově vystoupení na
nebesa…
Zdá se, jako by chtěl všechny ty
fantazie o svém pomatení a o Belzebulské posedlosti, vyvrátit obnovením
zdravého, logického uvažování:
Copak by kníže démonů vyháněl démony?
Copak by Satan hatil své vlastní dílo a osvobozoval lidi z okovů? To je
přece hloupost. Vždyť to by bojoval sám proti sobě.
Boží dílo je poznatelné podle svého
ovoce. Tam, kde padají okovy, kde jsou nesvoboda, nemoc a smrt překonávány, tam
nemusíme a ani nemůžeme pochybovat: zdrojem tohoto díla je Hospodin.
Boží moc, to je síla, která vede
k plnosti života a k nápravě zlého. Někdy léčením, které potřebují
nemocní, oporou a ochranou slabého a ohroženého, jindy zase naopak
v tvrdém boji se zlem. V napomínání hříšníků a v boření
falešných model. Pokaždé je ale cíl Boží moci stejný – udělat prostor, aby to
dobré mohlo růst a aby nebylo dušeno vnějšími či vnitřními překážkami.
Přesto po trpělivém vysvětlování
přichází velmi tvrdá slova.
Amen, pravím vám, že všechno bude
lidem odpuštěno, hříchy i všechna možná rouhání. Kdo by se však rouhal proti
Duchu svatému, nemá odpuštění na věky, ale je vinen věčným hříchem.“
Někteří vykladači si neví rady s
touto J-ovou reakcí a snaží se jí otupit.
Říkají, že slova o rouhání proti
Duchu svatému zní spíš jako odpověď prvních křesťanů, než slova samotného J-e.
Někteří vykladači tak mají zato, že je sám J nevyřkl, jdou totiž proti duchu
jeho myšlení.
Vypadá to totiž jako zlomyslné slovo
na oplátku na stejně zlomyslné výpady. Jakoby měl J zapotřebí říci něco ve
smyslu: tohle ti nikdy neodpustím, za tohle tě Pán Bůh potrestá.
Možná ale lze najít odpověď a zároveň
vysvětlit, že nešlo o jakousi pomystychtivost nebo uraženost:
J chce říci: Všechny lidské chyby,
všechny naše viny a hříchy, kterých se denně dopouštíme, to vše nám může být odpuštěno.
Ale ve chvíli, kdy my sami, z vlastní vůle zavřeme životodárné
Síle Ducha svatého dveře a přetřeme
tak Boha na černo, zčerná nám samým celý život, celý svět.
Je to spíše popis duchovního stavu (a
ne výhružka), do něhož se člověk dostane, pokud jedná podobně jako J-ovi
odpůrci z dnešního oddílu.
Ještě jeden zdánlivě pomstychtivý
dodatek je uveden na konci dnešního čtení:
Vypadá to, jakoby se J nakonec
pomstil matce a bratřím. Za to, že si možná i oni nejbližší mysleli, že je
posedlý, se od nich nyní zcela odřízne.
Připadá nám, že po J-ově verdiktu se
musela jeho matka sesypat. Víc už ji ponížit nemohl. Právě přišla o syna.
Jakoby ta řeč byla namířena přímo proti ní, navíc je zvláštní, že otec se tu
neobjevuje.
Kdo činí vůli Boží, to je můj bratr, má
sestra i matka.
Člověk by mohl říci: J je náboženský
fanatik, dokonce před druhými ponižuje vlastní milující matku.
Jak se s tím vyrovnat?
Mk nám chce ukázat, že v té chvíli se
opravdu J-ova matka a bratři stali pro J-e cizinci. Jsou venku.
Tento verš jakoby mluvil z duše všem
křesťanům, kteří se kvůli J-i odcizili vlastní rodině. I to se může stát, i to
se dnes stává. I dnes jsou rodiny rozděleny - v nejhlubších věcech víry si
někdy nerozumíme se svými rodiči, se svými partnery. Stejně tak to prožil kdysi
praotec Abraham. I on musel opustit rodiče a vlastní rodinu, aby se vydal na
cestu.
J má novou rodinu. Mk nám chce
zvěstovat radostnou novinu, že tato nová rodina - založená na spřízněnosti
Ducha - je silnější, než rodina pokrevní.
Kdokoli z lidí může vstoupit do této
nové rodiny. Však to pozná i Marie.
Nepadne tu ani slovo o otci. Mk nám
chce říci: nikdo z těch, kdo jsou spolu s ním není pro J-e „otec“. To místo
totiž zůstává vyhrazeno pro Hospodina, Otce v nebesích. Lidé kolem J-e jsou
jeho synové a dcery. Jedna velká rodina.
Žádné komentáře:
Okomentovat