První čtení
Num (čtvrtá M), 11, 16-30
Druhé čtení
1Kor 4,6 - 21konec kap.
Kázání
Apoštolu Pavlovi nezáleží na lidském soudu, protože jediným
soudcem je Bůh. Není to výpověď anarchisty. Pavel byl povolán jako služebník
Boží, - Boha, který se obětoval pro druhé. Pavlovi nezáleží na lidském soudu,
který má takového Boha za bláznivého.
Pavel tyto věci vztáhl na sebe a na Apolla. Aby věřící
v Korintě viděli, že ani Pavel ani Apollos nejsou samozvaní vůdcové. A
nevedou lidi k paktování jednoho proti druhému. Oba se považují za
služebníky Boží a jsou zodpovědní svou věrností Bohu.
Pavel chce ukázat, že není jenom jeden jediný zástupce Boží
na zemi, který by vedl ostatní.
I když je to proti lidské přirozenosti. Lidi chtějí jednoho
vůdce.
Tak tomu mělo být už za dob Mojžíšových.
Jozue v prvním čtení představoval konzervativní
tradicionalistu. Tyto skupiny chtějí jednu autoritu. Jednoho papeže, jednoho
faráře.
Pavel ale navázal na Mojžíše a ne na Jozua. Proto máme
staršovstvo. Proto můžeme o věcech mluvit a nejsou nám jedinou autoritou
nařizovány.
Apoštol ale stojí před korintskými křesťany, kteří se
vychloubají, že už došli pravdy, že došli dokonalosti. Každý s jiným vůdcem.
Apoštol se ironicky ptá, jestli už bratří došli do BK...
Co je to ale za BK, kde není místo pro druhé lidi?
Pavel ihned připomíná, že ve skutečném BK mohou být všichni.
BK je pro všechny. To není chlácholivé ujištění, ale je to taky napomenutí –
připustit, že v BK je místo i pro ty, které považuji třeba za nedokonalé
nebo slabší.
To je dobrá zpráva (evangelium) apoštola Pavla.
Určitě se ale toto evangelium nelíbilo věřícím
v Korintě, kteří přece patřili do té správné skupiny. Protože by to
znamenalo, že s nimi budou v BK i členové skupiny druhé....
V nenávisti nelze být v BK. S takovým
povyšováním a nenávistí nelze vůbec do BK vejít.
Za vším stojí lidská pýcha. Apoštol připomíná, že nemáme nic
ze sebe, všechno jsme dostali, tak se nemůžeme jedni nad druhými vytahovat.
Pokud chceme patřit do BK, nemůžeme tam vstoupit s nenávistí v srdci.
Nemůžeme, protože to nejde. A tak Pavel ví, že věřící v Korintě nemohou
kvůli svému pyšnému postavení dary BK skutečně vědomě přijmout.
To neznamená, že by tyto dary nedostali, nebo byli trestáni.
Ale oni sami je svým přístupem odmítají.
Apoštol říká jinými slovy, že s pýchou přichází pocit,
že rozumím všemu. A tak apoštol vypadá jako blázen, jako slabý člověk, protože
nepatří k oněm silným ve víře. Kteří rozumí všemu.
Ironicky proto říká: vy jste ti silní a rozumní, my jsme ti
slabí, beze cti. Vy ti slavní.
Apoštol to říká, aby vynikla nesmyslnost takového počínání.
Zaznívá v té jeho řeči také mnoho podobenství z evangelií. Každý,
kdo se povyšuje bude ponížen. První budou poslední a poslední první. Toto
je zkušenost z praxe prvotní církve.
V každém pokolení musíme projít touto zkušeností, proto
jsou slova evangelia i slova apoštolova stále aktuální.
Každý člověk i každé společenství se s tím musí
vyrovnávat znovu a znovu.
Ještě jinak řečeno:
Apoštol chce říci: to, co ze mně dělá křesťana nepochází ze
mne, ale je to dar. Proto se tím nemůžu chlubit jako bych toho dosáhl nějakou
svou výjimečností. Proto je plodem tohoto pochopení vděčnost a radost i přijetí
druhého v této vděčnosti.
Ve chvíli, když zapomenu na tento dar, začnu se
k druhým chovat, jako bych je něčím převyšoval.
Není náhodou, že tato duchovní pýcha, pocit náboženské
výjimečnosti byla v Korintě spjatá se slepou oddaností k duchovním
autoritám.
Jde to stejný princip, který vyvolal totalitní režimy
s jejich kulty osobnosti. Proto jsou moderní totalitní systémy také
označovány za svého druhu náboženství.
Z biblického pohledu jsou to pohanská náboženství,
protože uctívají modly. K tomuto modelu sklouzlo v dějinách často i
křesťanství. Ve chvíli, kdy podobné společenství jako křesťanů v korintě
dostane neomezenou moc, začne totalita.
Apoštol se tyto bující zárodky nenávisti snaží svým dopisem,
svým kázáním zničit.
Apoštol věří Bohu a ne člověku, nevěří slepě v nějakého
lidského vůdce. Proto je před tímto světem vyděděncem, bezdomovcem, proto ale
neklesá – i když je mu zlořečeno, proto má sílu k laskavému slovu a
žehnání...
Apoštol se neupíná k vlastnímu obrácení, neupíná se
k pocitu nějakého trvalého spasení.
To všechno by člověk strašně moc chtěl, stejně jako by se chtěl
pojistit proti požáru, vodě, proti smrti. Nic takového ale apoštol nedělá,
protože ví – poznal to, že to nejde, že to tak nefunguje.
Pavel nemá nic, jen víru, že Bůh svá zaslíbení, svou milost
dodrží. A tak si člověk nikdy nemůže o sobě myslet, že dosáhl nějakého stavu
osvícení, jak to nabízí různé duchovní směry v raném i současném
křesťanství.
Jinými slovy: víra je u Pavla vyznáním, že Bůh je věrný a že
své sliby dodrží. Není vírou, že Pavel dosáhl dokonalosti, kterou by dostal od
Krista a měl by ji ve vlastnictví, či v nějakém vyšším duchovním stavu.
V nějakém mystickém prozření.
Právě Korinťané se domnívali, že jsou dokonalí a že již
vešli do království. Přesně stejný princip známe z chování sekt i
sektářského chování v jakékoli církvi. Princip:protože jsme dokonalí, jen
my máme pravdu. My jsme na vyšším stupni vidění, než vy ostatní.
Dokonalost je pro Pavla příslib budoucnosti, ne současný
stav. Filipským 3:12 Nemyslím, že bych již byl u cíle anebo již dosáhl
dokonalosti; běžím však, abych se jí zmocnil, protože mne se zmocnil Kristus
Ježíš.
Člověk tady na zemi musí zápasit a čekat. Je třeba dodat: ne
v depresi, ale radostné jistotě.
Nejhorší je propadnout iluzi o vlastní dokonalosti.
Bohužel tato iluze často bývá zamaskována zbožnými řečmi – i
jméno Krista se v tomto případě bere nadarmo, a tak je člověk, který to
vidí z venčí - zmaten a odrazován.
Člověk by řekl: čert aby se v tom vyznal. Naštěstí je
tu ono ovoce. Jak čteme, Pavel přichází s žehnáním, laskavým slovem a ne
s proklínáním nebo holí.
Pavel bojuje slovem, doslova potírá blouznivce ironií.
Až s bezohledností popisuje, jak vypadá situace
apoštolů. Není tu nic, co by imponovalo, žádná reputace a prestiž ve světě, ale
jenom pošetilost, slabost, hlad, žízeň, nahota, rány, urážky, pronásledování,
smetí, oběť, na kterou se svalí všechna vina. Jestliže v této situaci
dovede Pavel odpovídat žehnáním a potěšením – je toto důkaz přítomnosti a moci
Boží.
Pro svět je to jenom další podnět k posměchu.
Ale jedině toto je pravé křesťanství.
Pavlova ironie je trpká, když připomíná, že koritntští
křesťané se naparují a vidí sebe sama jako silné a rozumné, slavné a se skvělou
reputací před světem.
Slavná a skvělá a taky mocná církev před tímto světem je ale
protimluv.
A tak v dnešní době, kdy spousta lidí mluví o krizi
ČCE, o tom, jak slábneme, jak je nás málo, jak jsme nepřizpůsobiví tomuto
světu... jak například neumíme mluvit s médii, jak se neumíme prodat atd.
Ve světle apoštolových slov nejsem nešťastný z toho, že
nemáme plné kostely a spousty peněz na sborových účtech. Naopak je to pro mě
důkaz autenticity. Copak máme být nějakou dobře načančanou reklamou?
Je lepší být solí tomuto světu, než naparujícím se a
zvětšujícím se nádorem, který kypí protože potřebuje kypět. Současná společnost
žije nekonečně se zvyšující výrobou a spotřebou. Má se takto rozmnožovat pro
rozmnožení i církev?
Kázat evangelium celému světu je něco jiného, než naplnit
kostely. Kázat evangelium celému světu znamená být tomuto světu jako apoštol
Pavel. Být solí nebo dobrým kvasem.
Možná všemi opovrhovanou, protože nepopulární. Být bláznem
v očích tohoto světa je ale z hlediska dnešního textu docela dobrá
vizitka a dokonce vstupenka do BK.
Možná by korintští křesťané byli rádi, kdyby na ně vběhl
apoštol s holí a udělal by pořádek.
Hůl by se stala snadno důkazem skupiny Pavlovců proti
skupině jiné, že vyhráli. A tak by se už tam mohla rozpoutat jedna z mnoha
příštích válek.
Místo toho nabízí Pavel slovo. Mocné slovo - slovo o kříži a
bezmocném všemi odvrženém Mesiáši.
Děkujeme ti Pane, že nám připomínáš ústy apoštolovými,
v čem spočívá naše naděje a spása. Ne v nás samotných, ale v tvé
věrnosti, v tvých darech, ve tvé oběti. V této tvé síle apoštol
vykonal mnoho dobrého. Prosíme, abychom také my byli věrnými svědky tvého
evangelia.
Skrze JK, našeho Pána.
Žádné komentáře:
Okomentovat