Mistr Jan Hus

Přísloví 1:20-33;  Mt, 5,10

 

Za blahoslaveného je prohlášen ten, kdo je pronásledován pro spravedlnost. J to říká svým učedníkům, připravuje je na utrpení, které je čeká. Toto slovo o utrpení se ale nevztahuje jenom na pár prvních desetiletí po vzniku křesťanství, ale i na doby budoucí. Jedná se vlastně o popis údělu. Úděl následovníků Krista je trpět v tomto světě pro spravedlnost. Toto slovo se dá poslouchat. Ale, pokud někdo z nás zakusí takovou zkušenost, může si říct: proč zrovna já. Co jsem komu udělal? To mě Bůh opustil? Jak to, že se druhým lidem daří dobře a já musím trpět?

Vidíme, že když dáme do souvislosti tyto dvě myšlenky, zní nám to divně. My lidé trpět samozřejmě nechceme a naopak chceme, aby náboženství sloužilo k nekonečnému rozšiřování blaha a blaženosti, co možná nejdéle a nejlépe.

O to stejné jde evangelistovi, když říká právě těm, kteří trpí: Blaze těm, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost... Jim je naopak přáno, oni jsou blahoslavení, tedy mají něco víc, než ostatní. Z vnějšku to přitom vypadá, jakoby je Bůh opustil a dal se na stranu naopak těch, kdo je pronásledují, vždyť ti vítězí, ti zabíjí, ti mučí, ti pokřivují pravdu.

Jan Hus z vězení napsal: Lépe jest dobře zemříti, nežli zle živu býti. (..) Kdo smrti se bojí, ztrácí radosti života. Nade vším vítězí pravda.

Mistr Jan Hus si pravděpodobně nemyslel, že ho Bůh opustil, když se mu vede tak zle. Nemyslel si, že něco udělal špatně, někomu ublížil a teď za to trpí.

Někdy si taky tak chceme pomoci s logikou, když se nám vede zle: něco jsme špatně udělali, a teď za to trpíme.

Jenže Hus udělal špatně to, že miloval příliš pravdu, tedy poznání, tedy spravedlnost, tedy nepokřivenost.

Vraťme se zpět k evnageliu. Proč vyhlásil J toto provokující blahoslavenství? Aby ukázal jasně, že postavení jeho učedníků - tedy těch, kteří berou jeho zvěst vážně - je mimořádné, je nesamozřejmé pro tento svět.

Tento svět zabíjí lidi, kteří svědčí pravdě. Pavel Hošek (kazatel CB a docent religionistiky) napsal o podivných zákonitostech tohoto světa: Věrní svědkové pravdy končí na popravišti jako zločinci a vyvrhelové. Umírají právě proto a právě za to, že neohnuli hřbet, že se neshrbili, nepřizpůsobili, že ani pravdu ani sami sebe ani své věrné, kteří jim věřili, nezradili. Sokrates umíral jako ten, kdo kazí mládež, Ježíš jako žrout, opilec, buřič a rouhač, Hus jako odporný kacíř, Ma-hatmá Gándhí, Martin Luther King a Jic-chak Rabin jako zrádci vlastního národa, Milada Horáková a Jan Patočka jako škůdci a nepřátelé lidu, Jan Palach jako pomatený mladík... Skutečně se zdá, že ti, kdo se rozhodnou celým srdcem přimknout k pravdě a stát se jejími ústy, berou na sebe více méně nutně její trpký úděl v tomto světě.

(...) patříme k tomu zvláštnímu živočišnému druhu, který neodolatelně tíhne k likvidaci svých nejlepších zástupců, těch, kteří se kvalitou svého života nejvíce přiblížili k ideálu lidskosti, těch, u nichž lidství dospívá ke svému vrcholu. (KR, 3/2011, str. 1)

Ti, kteří berou Kristovu zvěst vážně, mají ve světět problémy. Nejsou to tedy lidé, kteří by jen tak odpočívali a starali se o své blaho. Blahoslavenství je úplně něco jiného, než nějaký stav blaženosti. Když J říká, že ti lidé jsou blahoslavení, tak to znamená, že J je na jejich straně a že jim dodává sílu a potvrzuje správnost jejich cesty. Jakoby říkal: blahopřeji vám. Vy jste na dobré cestě. Tady na prvním místě rozhodně nejde o nějakou blaženost ve smyslu mysticko-duchovním. J říká: vy moji učedníci, kteří mě berete vážně, jste pro tento svět jako osina v zadku.

Váš vztah se světem je válečný, proto si buďte jisti, že tady na zemi klidu nedojdete. Váš domov je království nebeském, ne tady na zemi, a proto tady žádný klid nebude.

Ano, duchovní poklad si budujete takovým jednáním, které v tomto světě vede k utrpení. Kdybchom chtěli nějaký popis duchovního pokladu, možná by se dal popsat, jako vnitřní jednota - vztahu k lidem a vztahu k Bohu. Vnitřní jednota svědomí, že to co dělám, je dobré a že za mnou stojí Bůh.

Na venek ale mohu sedět v studeném a vlhkém vězení, a zrovna z mučení a podmínek dostávat smrtelnou nemoc. Tak to přesně zažíval Jan Hus. Větu, kterou jsem citoval napsal právě z takového vězení:

Lépe jest dobře zemříti, nežli zle živu býti. (..) Kdo smrti se bojí, ztrácí radosti života. Nade vším vítězí pravda.

Možná se Mistru Janu Husovi vybavil verš z knihy přísloví:

Přís 33  Ale kdo mě poslouchá (říká pravda), v bezpečí bude bydlet a žít klidně, beze strachu z něčeho zlého."

Jan Hus věřil Kristu a jeho slovu. Věřil Kristovu zaslíbení, protože věřil, že Kristus je věrný. Byť v hrůzných podmínkách, duchovně si byl jist vítězstvím a bezpečím domu Hospodinova, nebo jinak - božího království - skutečného domova věrného svědka Kristova. Proto Hus neodvolal. Proto jej tolik lidí chtělo následovat.

O vnitřním míru, který může existovat i za podmínek vějšně hrozných - Hus napsal: Je totiž nezbytné, má-li vůbec nastat mír s bližním, aby byl napřed uzavřen mír člověka s Bohem a mír člověka se sebou samým.

(Mistr Jan Hus: Řeč o míru, Kalich, 1963, s. 33n)

Za jakou pravdu trpěl Hus? Co to bylo za pravdu?

Pravda není jenom to, že 2 a 2 jsou 4. Pravda je i to, že se zastanu trpícího, nebo nespravedlivě stíhaného a mám z toho následně problém. Pravda je to, že nehledím na svůj prospěch, ale na prospěch druhého. Pravda je tedy to, že nehledím na vlastní potřeby - třeba vlastního těla, ale hledím na potřeby svědomí, tedy vztahu mé duše, mého já a Boha. Aby tento vztah byl vyrovnaný, nasazuji se v tomto světě. To je odpověď člověka na milost Boží, že jej Bůh přijal jako svého syna skrze JK. Mistr Jan Hus chtěl, aby tomuto vztahu odpovídala i celá církev. Jak víme už z prvních pavlových listů - církev hned po vzniku křesťanství měla sklon k prahnutí po moci a k šarvátkám z toho pramenících.

Hus se proti této církevní moci (která byla ve středověku značně rozbujelá) obrátil. A obrátil se proti ní hlasitě, čímž si vysloužil šibenici:

Nezalekl se dokonkce ani funkcionáře úplně nejvyššího, když řekl: Proti bloudícímu papeži se vzepříti jest Krista následovati. (z knihy O církvi)

Kázal proti dobovým církevním zvyklostem: Tak jako hejno krkavců snesli se na tuto zemi, aby vyklovali každé zrnko zlata a stříbra. Nemají slitování. Jejich srdce zjedovatěla touhou po bohatství. Se vším kupčí, všechno prodávají. Chceš pokřtít dítě? Zaplať! Chceš loupit a vraždit? Zaplať a bude ti odpuštěno. Ale pak, kdyby sám ďábel zaplatil, vstoupil by na nebesa? A za peníze takto vydřené z chudého lidu koně krásné chovají, čeleď nepotřebnou drží, v kostky hrají a na své kuběny kožichy drahé věší, zatímco Kristus chodil bos a neměl, kde by hlavu složil. Však poznejte se, vy zloději chudého lidu, neboť Bůh i lid vás vidí.

Podobně činil i J, to od něj získával Jan Hus odvahu. Jan Husa i J-e mučili a odsoudili věřící lidi.

Podobně hlubší kořeny jako „pravda“ - má i pojem „spravedlnost“. Hus věděl, že spravedlnost má hlubší kořeny, než jenom nějaké vyrovnání dvou stran.

Spravedlivý člověk je podle bible ten, který je živ z víry. Opakem je ten, který žije bez Boha. Nelze si tedy představit spravedlnost bez víry. Hus byl tímto typem člověka. Jeho přivedla na hranici ne touha po spravedlnosti, ale víra, která teprve tuto touhu po spravedlnosti zažehla.

Žalmy 37:21  Svévolník si půjčuje a k splácení se nemá, spravedlivý se však slituje a dává.

Spravedlivý člověk je člověk vnitřně svobodný od tohoto světa. Odmítá modly a bohy, které v každé době v různých podobách ovládají člověka. Moc různých králů nebo hodnostářů nemá nad spravedlivými onu uhrančivou moc, která nutí ty ostatní padnout na kolena. A to ony mocné dráždí a provokuje. Pro člověka, který naopak bývá zakotven jenom v tomto světě bývá už naprosto nepochopitelná schopnost těchto spravedlivých přimlouvat se za své mučitele. A tak svobodný člověk je svobodný i od pomsty. Nechce smrt pro své věznitele, ale chce i jim otevřít přímluvnou modlitbou nebeské království.

K této zvláštní milosti a zvláštní odvaze nám JK svým blahoslavenstvím dává posilu a odvahu.

A k tomuto JK volal i mistr Jan Hus tuto modlitbu - prosím, povstaňte.

Modlitba mistra Jana Husa:

Ó nejsladší Kriste, táhni nás slabé za sebou, poněvadž když ty nás nepotáhneš, nemůžeme tě následovat. Dej statečného ducha, aby byl pohotový, a je-li tělo mdlé, ať předchází, prostředkuje i následuje tvá milost, protože bez tebe nemůžeme nic činit, a dokonce ne pro tebe jít na ukrutnou smrt. Dej ducha odhodlaného, srdce nebojácné, víru pravou, naději pevnou a lásku dokonalou, abychom ze tebe nasadili nejtrpělivěji a s radostí svůj život.

(Sešli světlo své (Kniha modliteb a meditací). Kalich Praha 1970, s.141)