Důvěra a ráj

První čtení

Matouš 5:1  Když spatřil zástupy, vystoupil na horu; a když se posadil, přistoupili k němu jeho učedníci.

2  Tu otevřel ústa a učil je:

3  "Blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské.

4  Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni.

5  Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví.

6  Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni.

7  Blaze milosrdným, neboť oni dojdou milosrdenství.

8  Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha.

9  Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími.

10  Blaze těm, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je království nebeské.

11  Blaze vám, když vás budou tupit a pronásledovat a lživě mluvit proti vám všecko zlé kvůli mně.

12  Radujte se a jásejte, protože máte hojnou odměnu v nebesích; stejně pronásledovali i proroky, kteří byli před vámi.

Druhé čtení

Gn 2, 25; 3,1-24

Kázání

Minule jsme uslyšeli radostnou zvěst o tom, že rodopis člověka může pokračovat, Bůh poznává, že není dobré, aby byl člověk sám a tak mu tvoří někoho, kdo najednou stojí naproti němu.

Stojí za to s ním komunikovat a být mu partnerem. Usilovat o to, stát se druhému bližním. Což je to nejnáročnější, protože to v důsledku znamená milovat také nepřátele.

Stvoření ženy znamená totiž možnost rození dětí a tím možnost, že se jednou setkám s někým, kdo vystupuje jako můj nepřítel.

Podle Ježíše máme usilovat o milování nepřátel. Všichni máme jednoho Stvořitele, všichni jsme bratři a sestry.

Žena není jen partner k hlídání a střežení zahrady Eden, aby vzkvétala, ale je to taky někdo, kdo se mnou má spoluzodpovědnost za nám svěřené dary.

Je to zodpovědnost za nám svěřenou důvěru a lásku.

O tom je dnešní příběh o vyhnání z ráje.

Když tento příběh čtou lidi z necírkevního prostředí, často se pohoršují. Bůh je zde líčen jako mstivý, ten, kdo nesnese, aby lidi věděli co ví on. A tak je za to, že touží po poznání – což je přece – dobré – tak je za to vyžene z ráje.

Nebo si lidi myslí, že je o prvotním sexuálním hříchu nahoty – z něhož se stal příběh o dědičném hříchu.

Nebo se ten příběh vykládal jako důkaz toho, že ženy za vše mohou a proto jsou správně – mužům podřízeny. Jsou to svůdkyně.

Jenže, o sexu tam ale není nic, protože nahota o níž se zde mluví znamená nahotu etickou ve smyslu ztráty důvěry. Nahý a hadovatý je ten, kdo je nakažen lstivostí. Ve skutečnosti bychom tedy měli překládat, poznali, že jsou slizcí jako had. Poznali svou slizkost.

Ten příběh se naštěští vždycky vykládal jako podobenství. A podobenství je typické svou nejednoznačností. Přesto má vnitřní logiku a my můžeme odvrhnout některé závěry.

Např. závěr, že Bůh je pomstychtivý, že nechce lidem dopřát poznání. Tato myšlenka se totiž objevuje v ústech hada. Had člověku nalhává, že Bůh člověka nemá rád. Že se bojí, aby náhodou člověk nebyl chytrý jako Bůh sám. Když tedy řekneme, že příběh o vyhnání z ráje je o mstivém Bohu, opakujeme jen slova hada. Nachytali jsme se tedy.

V příběhu se líčí spíš starost Boha o člověka než pomstychtivost nebo uraženost.

Had se snaží vnuknout člověku myšlenku, že je tu zlo a že za to zlo může Bůh. A člověk ji úspěšně přijímá. Když se Bůh ptá, co se stalo, svaluje Adam pohotově vinu na Boha. Ty za to můžeš, tys stvořil ženu!

Jinými slovy: Ty Bože můžeš za to, že umírají lidi ve válkách, ty můžeš za to, že umírají malé děti a lidi mají rakovinu a zvrácené pokřivené vztahy. Kdyby byl Bůh – rozuměj – kdyby byl hodný Bůh, tak by nebyly války.

Toto svalování viny na Boha není tedy jen věcí Adama v ráji, ale je tísnivou myšlenkou každého z nás. Vždyť všichni jsme tak trochu Adam. Dosl. Zemák. Prach. Člověk. A nevíme si rady. Jsme zmatení, svalujeme vinu na druhé a pomlouváme jako had pomluvil Boha.

A jsme nakaženi slizkostí.

A když to poznáme, kam to vede, jsme smutní.

(Oldřich Janota zpívá: jsme poznáním podobni zralým plodům, ale nakaženi steskem)

Ještě jednou:

Ten příběh není příběhem o pomstychtivosti Boha nebo o tom jak to Bůh špatně zařídil, ale je to příběh o důvěře, pravdě, pomluvě, důsledku lži, důsledku špatných rozhodnutí. Ale je to také – příběh o Božím milosrdenství a ochraně.

To, co had sliboval člověku je vlastně velmi jednoduché. Podstatou pokušení bylo: když nebudete poslouchat, co vám Bůh řekl, abyste dělali, budete skutečně v ráji. To je celé. Když se zařídíte po svém, bude to lepší.

Už dřív jsme narazili na to, že člověk má strážit zahradu Eden proto, aby nebyla zničena někým, kdo chce kořistit se zlým úmyslem. Kdo využívá poznání k tomu, aby ubližoval.

A teď se člověk nechává nachytat na myšlenku, že Bůh to s ním nemyslí dobře. Jinými slovy – že Bůh není důvěryhodný.

A nechává se nachytat polopravdou. Čistou lež by totiž člověk snad prokoukl.

Nechává se nachytat pomluvou. Prý jim Bůh zakázal jíst ze všech stromů v zahradě. Semínko nedůvěry jde cestou pomluvy a polopravdy. I když na tuto první falešnou otázku žena ještě umí odpovědět pravdou, nedůvěra je zaseta.

Tak je to vždy se šířením polopravdy a pomluvy.

Kdyby byly pomluvy čisté lži, to by se krásně žilo. Kdyby říkal Hitler lidem čisté lži, to bychom ho snad hned odhalili. Jenže tak to nefunguje. Zlo se šíří pomocí polopravd a pololží.

Židi prý otrávili studny, jsou divní, židi drží světovou ekonomiku, ukřižovali navíc Pána Ježíše. Z těchto pomluv nakonec vzešel holokaust. Na evropském křesťanském kontinentě.

Pomocí polopravd a pololží vítězí na čas ďábelské režimy, které umožňují zabíjet nevinné nebo ty, kteří bojují za pravdu.

Ale můžeme litovat i ty, kteří se nechali nachytat. Vždyť podstatou lidské řeči je nemožnost plně uchopit skutečnost. Nejvíce to vidíme na médiích. I kdyby se média snažila sebevíc – a je potřeba aby se snažila sebevíc – stejně dostaneme informace všelijak upravené a nereálné.

Stačí nechat promluvit dva svědky k jedné události. Každý danou situaci popíše jinak.

Ve světě polopravd tedy žijeme a je to běžné prostředí. Nelze se divit, že občas naletíme.

V tomto prostředí se může zrodit nedůvěra, nepochopení, a z toho pramenící důsledky. Nenávist, války, vraždy.

Had se snaží namluvit člověku, že za zlo může Bůh.

Člověk ztratil důvěru, že Bůh to s ním myslí dobře, a tak se člověk začal skrývat. Když to s ním totiž druhý nemyslí dobře, pak může být ohrožen a je potřeba se skrýt. Strach ovládá lidské srdce – mj. ten nejúskočnější lidský orgán :)

Proto žalmista volá: Žalmy 51:12  Stvoř mi, Bože, čisté srdce, obnov v mém nitru pevného ducha. Srdce je úskočné, ale dá se znovu oživit, uzdravit, opravit Bohem.

Žalmy 101:4  Ať mi je vzdálena neupřímnost srdce, nechci mít nic se zlem.

Adam s Evou neovládli žádné poznání dobrého a zlého, místo toho poznali, že jsou nazí – což znamená, že jsou nedůvěřiví, jako byl had. Stali se podobni úskočnému tvoru. Dosl. zhadovatěli. Se sexem jejich nahota nemá nic společného.

Ztratili i důvěru mezi sebou.

Boží prokletí, které následuje, není Boží msta, ale vyjádření faktického stavu věcí. Člověk porušil důvěru lásky a mělo to dopad. Začalo se to nabalovat jako sněhová koule.

Padá s ním nejenom jeho žena (která bude rodit s bolestí a bolest bude provázet vše další pokračování rodopisu člověka), ale padá s ním taky celá země i budoucnost.

Do vztahu mezi mužem a ženou vstupuje nerovnost, žena je najednou poddána muži, on se stává jejím ochráncem a živitelem a není to nic dobrého ani něco od Boha daného, ale je to důsledek viny Adama.

Podřízenost ženy nebo podřízenost lidí jedněch druhým je důsledek lidské viny.

Války, nenávist, ponižování, povyšování, to je důsledek lidské viny. Není to něco dobrého, co daroval Bůh člověku.

Pokud bude někdy nějaké náboženství obhajovat nerovnost muže a ženy nebo nerovnost lidí, tak je to jen rozmnožování prokletosti, kterou na sebe člověk sám přivodil a takové náboženství je zlo.

Nemá to nic společného s Božím řádem lásky.

Vždyť skrze Ježíše Krista tato nerovnost způsobená lidským pádem byla napravena, lidi si v Kristu začali být opět rovni a dokonce milují i své nepřátele podle Ježíšova příkladu.

Člověk ve světle toho dnešního podobenství žije ve světě, kde musí bojovat s pokušitelem, jinými slovy vést každý den na zemi zápas o novou důvěru a lásku – kterou dostává od milosrdného Boha, protože ani po této ztrátě důvěry Bůh Adama neopustil.

Nakonec dá Bůh člověku dokonce kvalitní oděv z kůže, aby lidi chránil – na rozdíl od nekvalitních fíkových listů, na něž se lidé zmohli.

Člověk už navěky povede zápas. Bude se muset rozhodovat mezi cestou vytyčenou dobrým Božím slovem a mezi touhou po bohorovnosti.

Člověk bude zápasit o pojmenování dobra a zla. To je nejtěžší, protože víme, že nejzákeřnější a nejničivější zlo se do světa dostává, když se začnou ospravedlňovat činy lidské svévole, např. když:

- touze po pomstě a násilí se řekne právo na spravedlivou odplatu

- touha prosadit svou za každou cenu se nazve zdravou asertivitou

- týrání a ponižování druhých se nazve nezbytným prostředkem k nastolení lepších zítřků -

Nebo se nad předsudky vůči lidem jiného názoru, jazyka či rasy prostě jen mávne rukou jako nad kaňkou na jinak slušném charakteru.

Ani náboženství automaticky spásu nepřináší, souvěrci Ježíšovi konali právě tak zlovolně a své vlastní svévolné jednání obalovali do náboženských klišé.

Už prorok Jeremiáš řekl:

Jeremjáš 9:3  Střezte se svého druha, na žádného bratra nespoléhejte, neboť každý bratr je samý úskok a každý druh utrhá, kudy chodí.

4  Kdekdo chce svého druha přelstít a neřekne pravdu. Učí svůj jazyk mluvit jen klam, vyčerpávají se nepravostmi.

Bible nás tedy tímto příběhem učí, že lidské srdce je úskočné. Můžeme to s pokorou přijmout a toužit po nápravě, kterou může darovat jedině Bůh.

Můžeme se učit volat spolu s žalmistou:

Žalmy 51:12  Stvoř mi, Bože, čisté srdce, obnov v mém nitru pevného ducha.

Toto zvolání můžeme přijmout jako výraz rozpoznání, že jedině skrze čisté srdce a vztah důvěry, který může darovat Hospodin, vede cesta k cíli.

Jak se ještě v tomto příběhu projevilo Boží milosrdenství?

Na člověka nedopadl trest, když pojedl ze stromu poznání. Nezemřel, ale díky Bohu může jít život dál. I když v bolestech, příběh lidstva, příběh člověka může pokračovat.

Člověk je vyhnán ze zahrady Eden ne proto, že Bůh je pomstychtivý, ale proto, aby se zamezilo dalším ničivým důsledkům člověčí svévole:

- aby byl ochráněn strom života, aby se člověku nedostal pod jeho všehoschopnou ruku.

- strom života - si nechává ve své výlučné pravomoci sám Hospodin.

Jinak řečeno: z ráje se stává přísně střežená Boží rezervace - a uprostřed ní - strom života.

Tady dál roste zdroj života a s ním i záruka - že poslední slovo nemá smrt a prach - ani ničivé důsledky lidské pýchy - ale život.

A je tu i zaslíbení, že nám tahle rezervace nebude navěky zapovězena jako nezvaným hostům - že

jednou přestanem být nevítanými vetřelci.

To jsme se dozvěděli - od Ježíše Krista - který nesl tíži lidského údělu - lidskou beznaděj i smrt - a kterému bylo dáno nad panstvím smrti zvítězit.

A tak se s odvahou můžeme pouštět do pozemských bojů s pokušením a a zápasů s vlastní úskočností.

Vždyť nás posiluje jeho zaslíbení:

Zj 2,7

Tomu kdo zvítězí, dám jíst ze stromu života v Božím ráji.

Modlitba

Děkujeme Pane, že jsi nám stále na blízku a že díky tobě smíme překonávat to co vede ke smrti.

Amen.