hlubiny hlubin a zeleně zelení

První čtení

Římanům 8:39  ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.

Druhé čtení

Genesis 1:10  Souš nazval Bůh zemí a nahromaděné vody nazval moři. Viděl, že to je dobré.

11  Bůh také řekl: "Zazelenej se země zelení: bylinami, které se rozmnožují semeny, a ovocným stromovím rozmanitého druhu, které na zemi ponese plody se semeny!" A stalo se tak.

12  Země vydala zeleň: rozmanité druhy bylin, které se rozmnožují semeny, a rozmanité druhy stromoví, které nese plody se semeny. Bůh viděl, že to je dobré.

13  Byl večer a bylo jitro, den třetí.

14  I řekl Bůh: "Buďte světla na nebeské klenbě, aby oddělovala den od noci! Budou na znamení časů, dnů a let.

15  Ta světla ať jsou na nebeské klenbě, aby svítila nad zemí." A stalo se tak.

16  Učinil tedy Bůh dvě veliká světla: větší světlo, aby vládlo ve dne, a menší světlo, aby vládlo v noci; učinil i hvězdy.

17  Bůh je umístil na nebeskou klenbu, aby svítila nad zemí,

18  aby vládla ve dne a v noci a oddělovala světlo od tmy. Viděl, že to je dobré.

19  Byl večer a bylo jitro, den čtvrtý.

Kázání

Apoštol Pavel vyznává:

Římanům 8:39  ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.

Co tím chce říci? Nic z toho nemá nad vámi moc. Přesto mezi lidmi - ve většinové společnosti - panuje mnoho věr, které vyznávají nějaký typ takové moci. Vždyť kolik lidí věří na tzv. osud? Nebo to, že vše je dáno z nějaké neměnné podstaty, že je v základu světa nějaký mechanismus nebo princip, který určuje co se stane? Pohyb hvězd má vliv na naši psychiku a tak lze určit co se stane, jací budeme, jak budeme reagovat…

Řada lidí zase věří, že života běh je dán časem. Vše je prý osudově určeno a nelze se z toho vymanit.

Tyto názory byly rozšířené i v tehdejším světě, patří k přirozenosti člověka. K jeho pudům.

Úvod Bible čteme jako vyznání a proto, abychom si s vděčností připomněli, že Bible se jednoznačně proti těmto názorům staví. Bible je tak knihou netypickou v dějinách náboženství, protože hlásá něco člověku nepřirozeného. Člověk je tvor přirozeně pověrčivý, přirozeně náboženský. A tato přirozenost mu velí klanět se hvězdám, slunci, měsíci, času, přírodě.

Bible říká: tohle všechno jsou pověry. V to věří babylóňani. Egypťani. Římani. Řekové. Germáni. Všechno na světě se může stát předmětem uctívání. Zákonitosti přírody, moře, živá bylina, zvěř, vesmír až tajemství člověka - to vše může člověk uctívat a taky to ve většině společností a po celé dějiny uctíval.

Monoteistická biblická víra (a je potřeba připomenout, že nerozlučně k ní patří i islám) je revoluce v dějinách lidstva. Poprvé se tu říká: tohle všechno jsou pověry. Jeden je Bůh, jeden je stvořitel.

Ano, můžeme Bibli odmítnout. Můžeme říci: Bible nám nemá narozdíl od egyptské knihy mrtvých nebo tibetské knihy mrtvých nebo řecké mytologie atd. nabídnout žádné vzrušující spojnice mezi duchovními světy. Není v ní návod na posmrtný život, nejsou v ní návody na komunikaci s mystériem času a přírody.

Bible je proto pro řadu současných lidí nezajímavá kniha, spíš snůška zmytologizovaných historek ze života jednoho národa. Asi jako pověsti o praotci Čechovi.

Bible nám však - pokud si ji necháme pustit pod kůži klade nepříjemnou otázku: je všechno to, co ze své přirozenosti toužíš uctívat skutečně to pravé a podstatné co si úctu zaslouží? Chceš tomu odevzdat svůj život? Je to základ tvého naplnění a odvozuješ od toho své štěstí?

Bible říká, že zdrojem a autoritou všeho s čím se na světě setkáváme je Bůh, který nebyl stvořen ale je sám tvořící. A jsme navíc odpovědní tomuto stvořiteli, protože úvodní biblická píseň o stvoření popisuje Boha stvořitele jako dobrého Otce. Tento aspekt jsme připomněli předminule v kázání na první verš.

Naposled jsme byli svědky tvoření neživého.  Hospodin volá, oslovuje, přikazuje, proto, aby dal společný cíl, společnou naději, společný výhled. Po noci přichází den, to je základní naděje darovaná tomuto světu dobrým Stvořitelem.

 Vody, které si dřív vládly samy a byly symbolem chaosu a obav najednou ustupují nebi. Nebe se nad nimi doslova roztahuje jako Hospodinova sláva – rozuměj sláva jeho činů i darovaného slova – tak to chápou proroci, např. Ezechiel.

Obloha se roztáhla jako stan a dostala zvláštní úkol, má oddělovat věci lidské a věci boží.

Když totiž lidi začnou stavět babylonské věže a dělat si nárok na nebeskou sféru, je z toho nářek a neštěstí.

Vody jsou usměrněny, už nemohou pohltit člověka. A hle, je tu najednou Boží slovo, které odděluje vody od vod. Existuje najednou naděje, zlo už člověka nikdy zcela nemůže pohltit.

Člověče, můžeš se spolehnout na hlas Hospodinův, a zlo tě nepohltí. Temnota tě nepohltí. To je evangelium písně o stvoření.

Hledejte Boží království a jeho spravedlnost a váš dům vydrží přívaly vod, řekne později Ježíš.

A tu začne v pustině rašit tráva. Proč raší? Protože ji oživilo slovo Hospodinovo. Autor písně o stvoření chce říci: člověče můžeš důvěřovat Hospodinovu slovu, to dává rašit zelené bylině  jako naději. Tak jako přijde po noci nový den a nová naděje, stejně tak se zazelená poušť, když začne znít slovo Hospodinovo.

Hospodinovo slovo je jako déšť.

Žalmy 1:1  Blaze muži, který se neřídí radami svévolníků, který nestojí na cestě hříšných, který nesedává s posměvači, 2  nýbrž si oblíbil Hospodinův zákon, nad jeho zákonem rozjímá ve dne i v noci. 3  Je jako strom zasazený u tekoucí vody, který dává své ovoce v pravý čas, jemuž listí neuvadá. Vše, co podnikne, se zdaří.

A řekl Bůh, aby vznikla světla a byla užitečná k pravidelnému seskupování časových jednotek: dnů a let. Jedno bylo větší, a významnější, drželo správu nade dnem a druhé menší a méně významné. To menší drželo správu nad nocí. Bůh také dal na klenbu nebes hvězdy. A Bůh viděl, že to bylo dobré.

Čtvrtý den tedy povolává Hospodin veřejnou časomíru a osvětlení. Text záměrně ostře snižuje egyptská nebo babylónská božstva, totiž Slunce a Měsíc. Dělá z nich lampičky.

Pozor světlo samo bylo už před sluncem a měsícem. To slovo samo se na začátku stalo světlem. Doprostřed temnot a mlh na začátku zablesklo slovo a tento paprsek Božího slova ukázal cestu.

Dny bude dobré nějak třídit, tak Bůh tvoří časomíru.

Izraelci tímhle vyznáním provokovali svět kolem sebe. Ve státě, kde je měsíc nebo slunce státní náboženství a řeknou vám, že se musíte těmto bohům klanět - podobně jako císaři nebo faraonovi, který je také ztělesněním těchto božstev - a vy řeknete, že jsou to lampičky - máte problém. A Izraelci skutečně problém vždy s tímto vyznáním měli.

Když jednou řekne apoštol Pavel: můj Pán je JK, tak bude mít problém.

Když řeknou křesťané: Otče náš jenž jsi na nebesích... tak mají problém. Protože nahlas řeknou, že je pro ně vyšší moc než lidští panovníci nebo státní útvary nebo hranice, nebo dokonce vlastenectví a národy nebo cokoli, co si dělá nárok na přehnanou úctu.

Izraelci řekli: my nebudeme měsíc ani slunce zajišťovat rituály a oběťmi. Nebudeme jim sloužit. Nebudeme sloužit císaři. Je to píseň svobody, píseň těch, kteří už nechtějí otročit státním ideologiím.

Jinými slovy: Bůh ústy Biblické víry vzkazuje: nedoufejte v člověka. Žalmy 146:3  Nedoufejte v knížata, v člověka, u něhož záchrany není.

Záchrana je mimo člověčí systémy - byť důmyslně vystavěné. Záchrana - je jak později řekne Ježíš - v hledání Božího království a jeho spravedlnosti. Záchrana je tedy v Bohu a Boží spravedlnosti, nikoli člověku a člověčí spravedlnosti.

To má praktické dopady: Slunce a Měsíc už nejsou nebezpečné, už se jim nemusí obětovat.

Nemusí se už obětovat ani času. Čas je pro nás naopak příležitost čerpat sílu z Božího slova a učit se rozpoznávat čas milosti nebo čas, kdy je potřeba oběti.

Žalmy 31:16  moje budoucnost je ve tvých rukou." Vysvoboď mě z rukou nepřátel a těch, kdo pronásledují mě.

Kral: Žalmy 31:16  V rukou tvých jsou časové moji, vytrhni mne z ruky nepřátel mých a těch, kteříž mne stihají.

Čas je tu od toho, abychom využívali naše dny a roky k jejich naplňování podle Hospodinova slova.

Proto do našeho času patří podle Bible také slavení různých svátků, zejm. šabatu, požehnaného Božího dne.

Nesedíme v čase jak ve vlaku, který nás prostě unáší podle svého jízdního řádu - lhostejného k našim potřebám, nouzím, vyhlídkám - ale žijeme s nadějí Božího slova - která svým světlem prozařuje dny.

Jaký je závěr, jaké je dnešní evangelium?

Dobrý Bůh je jediný, kterému patří naše vděčnost.

Lid Izraele se nebojí zpívat o Hospodinu stvořiteli uprostřed jinak orientované společnosti. Proti mínění většiny v tehdejší babylónské říši. Neuctívali slunce a měsíc, ale jednoho Boha stvořitele, dárce života.

Ta starodávné vyznání nás dnes povzbuzuje v našich vlastních zápasech o autentickou věrnosti Kristu.

Nemusíme se bát osudu nebo rozšířených názorů, ale můžeme se spolehnout na slovo, které slunce nebo měsíc nebo hvězdy nebo dokonce čas - stvořilo.

Slovo Hospodinovo je to, co dává našemu životu smysl. Osvětluje svým světlem naše dny.

Modlitba

Děkujeme Pane, že jsme si směli s novou naléhavostí připomenout, že patříme tobě a že se na tebe smíme spolehnout. Prosíme, ať svou sílu a naději čerpáme u tvého Syna a našeho Pána JK. Amen.