synové Boží!

První čtení

Lukáš 4:1  Plný Ducha svatého vrátil se Ježíš od Jordánu; Duch ho vodil po poušti

2  čtyřicet dní a ďábel ho pokoušel. V těch dnech nic nejedl, a když se skončily, vyhladověl.

3  Ďábel mu řekl: "Jsi-li Syn Boží, řekni tomuto kamení, ať je z něho chléb."

4  Ježíš mu řekl: "Je psáno: Člověk nebude živ jenom chlebem ,ale každým slovem Božím."

Druhé čtení

Genesis 1:24  I řekl Bůh: "Vydej země rozmanité druhy živočichů, dobytek, plazy a rozmanité druhy zemské zvěře!" A stalo se tak.

25  Bůh učinil rozmanité druhy zemské zvěře i rozmanité druhy dobytka a rozmanité druhy všelijakých zeměplazů. Viděl, že to je dobré.

26  I řekl Bůh: "Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi."

27  Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil.

28  A Bůh jim požehnal a řekl jim: "Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším živým, co se na zemi hýbe."

29  Bůh také řekl: "Hle, dal jsem vám na celé zemi každou bylinu nesoucí semena i každý strom, na němž rostou plody se semeny. To budete mít za pokrm.

30  Veškeré zemské zvěři i všemu nebeskému ptactvu a všemu, co se plazí po zemi, v čem je živá duše, dal jsem za pokrm veškerou zelenou bylinu." A stalo se tak.

31  Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré. Byl večer a bylo jitro, den šestý.

Kázání

Píseň o stvoření má jeden hlavní refrén. Odmagizování světa. Stvořené věci nejsou bohové, slunce a mesíc není bůh. Jeden z praktických důsledků je, že např. králové na zemi tudíž nemohou být jejich zástupci.

Od začátku si všímáme, že píseň o stvoření je také (a možná především) písní politickou, protože zpochybňuje nárok Egypta nebo Babylona na světovládu. Píseň o stvoření dává Izraelcům sílu k odmítnutí těchto vlád, dokonce si z nich dělá legraci, když například popisuje, jak v moři skotačí drak – minule jsme si ukázali, že tito draci jsou přímým odkazem na panovníky zmíněných velkých říší.

Minule jsme si také všimli toho, že Bůh má rád rozmanitost. Pohyb. Abrahám musí vyjít. Mojžíš musí vyjít, hnout se z místa.

Bůh nemá evidentně rád unylou šedivou statičnost.

V písni o stvoření se zpívá o tom, jak se různí živočichové hemží, každý po svých končetinách.

Bůh tomu všemu stvoření nakonec žehná a právě toto požehnání je to co udržuje život při životě. Ne automatická reprodukce, ne automatické puzení k porodům. Množení je darovaná možnost od Stvořitele, stvoření samo od sebe se není schopno rozmnožovat, ale teprve Boží požehnání je tou silou, která udržuje život. To je vyznání Izraele.

Slovo Hospodinovo se stává nejprve světlem (nikoli sluncem), pak se slovo stává klenbou, pak se stává půdou pod nohama, pak se stává zelení na zemi, pak se stává sluncem a měsícem. Pak pohybem ve vodách a pak se stává životem na zemi.

Bůh tvoří všelijakou duši živou – tzn. živé tvory – nemluví se tady nic o tom, že by měli duši. Živá duše je živý tvor, mrtvá duše je mrtvý tvor. Živý tvor nemá žádnou duši, živý tvor je celý živou duší i s masem a kostmi šlachami.

V dnešním oddíle se dozvídáme další zajímavou a provokativní věc, že k životu nepotřebují živé duše zabíjet jiné živé duše. Protože život dává Hospodin, tak ho není potřeba magicky udržovat při životě. Např. tím, že zabiji jiného člověka, sním jeho srdce, abych získal sílu. Ve starověku se lidé nebo zvířata zabíjeli kvůli víře, že posílím vyšší moc obětováním jejich krve.

Považovat přírodu za božstvo (nebo jeho části) vedlo různé civilizace k vraždám ve jménu bohů. A tak se toto vraždění ospravedlňovalo jako vlastně nutné.

Jan Vladislav, jeden z největších českých myslitelů 20. stol. mj. si do svého deníku v květnu 1978 zapsal:

Dějiny se vlastně žalostně opakují. Snad každé století porodí svého spasitele a každý kontinent má svůj vyvolený lid, který se cítí povolán zachraňovat svět před zkázou. Za každou cenu; tak, jak se to děje už přes půl století před našima očima. Neuhasitelnou žízní po lidské krvi a hladem po lidských srdcích se vyznačoval i aztécký Huitzipochtli, původné bůh války, pak bůh a ztělesnění Slunce. Ta krev a ta srdce ho posilovaly v boji se staršími sourozenci, žárlivou sestrou Lunou a bratry Hvězdami, které musel každé ráno porazit, aby mohl vyjít a vykonat svou cestu po obloze. Jeho vyznavači a živitelé Aztékové se tak zcela samozřejmě povýšili na „vyvolený lid Slunce, předurčený k tomu, aby spolupracoval s bohy, živil Slunce a tím zabraňoval konci světa...". Aby mohl živit svého boha lidskou krví a srdci co nejvydatněji, potřeboval vyvolený lid co nejvíc zajatců. To ospravedlňovalo všechny jeho války a výboje jak v minulosti, tak do budoucna. „Když roku 1488 zasvěcovali veliký chrám se dvěma svatyněmi určenými pro Tlaloca, boha deště, a Huitzipochtliho, vyřízli srdce, jak je bezpečně doloženo, dvaceti tisícům zajatců." Vzhledem k tomu bylo pro Aztéky naprosto logické, jestliže se v zájmu záchrany světa - a svých představ, jak toho dosáhnout - snažili podrobit všechny ostatní národy. Na této logice se dodnes nic nezměnilo.

Poznamenává s hořkostí Jan Vladislav.

Do tohoto stavu věcí se říká v písni o stvoření: stvořené věci nejsou bohové, živá duše se má živit zeleninou, nikoli srdcem druhé živé duše.

Živá duše je vegetarián – z důvodu náboženského. Aby nás nenapadlo cpát se krví druhých např. k prodloužení vlastního života. Zelené věci k životu stačí.

Život nedává jiná živá duše, nemusím ji obírat o její životní sílu, život dává slovo Boží. Tam u něj u slova Božího najdu potravu. Přeneseně – sobectví nevede k životu. Z Bible naopak víme, že k životu vede seberozdání, jak je ukázal JK.

Pramen života, který z člověka udělá strom dávající dobré plody je jeden – je to slovo Hospodinovo.

Šestého dne tvoří Hospodin člověka. Podle podoby Hospodinovy, s jeho pečetí, jeho obrazem. Jeho podobenstvím.

Bůh nestvořil nadřazené a podřízené lidi. Nestvořil příslušníky národů, kteří vedou války kvůli hranicím či tzv. ochraně hranic nebo národní hrdosti. Nebo proto, že jedni jsou na tzv. vyšší životní úrovni než druzí.

Bůh chtěl, aby byl člověk. Člověk.

JK (ten, který lidství naplnil nejvíce), zvěstoval dobrou zprávu, že Bůh chce, aby každý člověk našel své naplnění. Každý z nás je povolán do života, protože to Bůh chtěl. I chromý. I mrzák.

Ano, je mnoho věcí na zemi, které jsou smutné a které jakoby božímu stvoření hážou klacky pod nohy, až si člověk někdy říká: lépe by bylo, kdybych se nenarodil. Z písně o stvoření naproti tomu vyplývá, že Bůh chce, abychom žili, abychom došli poslání, abychom byli obrazem Božím.

Bůh neříká, buďte Bohy. Bůh říká, buďte obrazem, podobenstvím, pečetí Stvořitele, tzn. moudře panujte nad vám svěřeným stvořením tak jako moudře a dobře nad ním panuje Bůh. Mějte odpovědnost, veďte ostatní k dobré budoucnosti. Staňte se moudrými správci.

Tento úkol nám Bůh svěřil.

Ve chvíli, kdy člověk kořistní a rabuje, ztrácí tuto podobu, tedy ztrácí svou důstojnost.

Proto slovo panovat nemůžeme svévolně vykládat jako drancovat. Drancování je poloha života, který jde proti víře v dobrého Stvořitele.

Bůh řekl – učiňme. Neřekl: učiním. Kolem užití množného čísla můžeme rozvinout pomocí fantazie nejrůznější teorie. Jedno z vysvětlení je, že autor písně o stvoření chtěl zdůraznit rozdíl mezi člověkem a Stvořitelem. Člověče, nesnaž se dosáhnout Božího trůnu – jak se o to např. pokusili babylóňané. Nepovede to k dobrému.

Autor se tedy snažil také gramaticky ukázat na propast mezi Stvořitelem a člověkem – který ovšem tak rád sahá po Božích atributech. Viz. draci.

Pak je ještě jedna zajímavá odpověď – na jiných místech, v knize Exodus, říká celý Izrael – učiníme – ve smyslu slibu. Lidé tehdy slibovali Mojžíšovi, že učiní všechna slova, která jim Hospodin řekl.

Že budou dodržovat desatero.

Jak z bible víme, Boží lid slovo opakovaně porušoval, proto se (podle proroků) dostal např. do babylónského zajetí. Proroci to rozpoznali, poznali, že se lidé klaněli falešným bohům úspěchu a mamonu nebo i strachu a začali mluvit o tom, že je potřeba vrátit se k Božímu slovu, které tvoří nový život.

Lid se má proto svého Stvořitele zeptat: co máme učinit? A když to uslyší, tak smí vyznat: ano Pane, všechno co jsi nám rozkázal, to učiníme.

Člověk je obrazem Božím a nemá se klanět jiným obrazům ryb, ptáků, savců. Má místo modlosloužení nad nimi panovat.

Důraz na panování nad ostatním stvořením měl člověka ochránit před modloslužbou. Nebyl to návod na plundrování.

V pohanském světě se lidé klaněli všemu. Člověk ale nemá sloužit stvoření, to má podle bible sloužit člověku. Člověk se má vymanit z falešné náboženské závislosti. Země není božská, člověk se jí nemá klanět.

Je jeden stvořitel, který dává život. Jen jemu má člověk sloužit a ostatní moudře spravovat.

Naštěstí my křesťané víme, co znamená správně plnit Hospodinovo slovo, co znamená to panování, protože nám ho svým dílem a životem ukázal JK.

A Ježíšův život a slovo nás rozhodně neučí drancovat přírodu na úkor jiných živých bytostí. Nebo zabíjet druhé lidi, dokonce nepřátele, abychom svůj život zachránili. Neučí nás ale také se přírodě klanět jako bohu.

Můžeme se vždy znovu a znovu vracet k evangeliu a zjišťovat, že JK nežil na úkor druhých, spíše sám sebe obětoval se za druhé, dal svůj život. Proto se stal pravým Božím obrazem, obrazem lásky, která nevykořisťuje, ale sama sebe rozdává. Tak to čteme v nejstarších křesťanských vyznáních.

Na JK, jak věříme – nejlepším obrazu Božím - poznáváme, že být dobrým správcem znamená za druhé i trpět a ne proti nim silou bojovat a uzavírat se před nimi.

MODLITBA

Děkujeme Pane za to, že ti smíme patřit. Děkujeme za to, že život každého z nás má smysl a že chceš, abychom byli a konali zde dobré dílo.

Prosíme, podepírej nás, když padáme ať už z jakékoli příčiny.

Amen