úvod světa?

První čtení

Matouš 23:1  Tehdy Ježíš mluvil k zástupům i k svým učedníkům:

2  "Na stolici Mojžíšově zasedli zákoníci a farizeové.

3  Proto čiňte a zachovávejte všechno, co vám řeknou; ale podle jejich skutků nejednejte: neboť oni mluví a nečiní.

4  Svazují těžká břemena a nakládají je lidem na ramena, ale sami se jich nechtějí dotknout ani prstem.

5  Všechny své skutky konají tak, aby je lidé viděli: rozšiřují si modlitební řemínky a prodlužují třásně,

6  mají rádi přední místa na hostinách a přední sedadla v synagógách,

7  líbí se jim, když je lidé na ulici zdraví a říkají jim `Mistře´.

8  Vy však si nedávejte říkat `Mistře´: jediný je váš Mistr, vy všichni jste bratří.

9  A nikomu na zemi nedávejte jméno `Otec´: jediný je váš Otec, ten nebeský.

10  Ani si nedávejte říkat `Učiteli´: váš učitel je jeden, Kristus.

11  Kdo je z vás největší, bude váš služebník.

12  Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.

Druhé čtení

Gn 1, 1

Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi

Kázání

Co bylo na počátku?

Jakého počátku?

Navíc – gramaticky je začátek Bible nejasný. Učenci váhají jak vůbec první větu Bible přeložit. První verš se dá přeložit čtyřmi různými způsoby a všechny jsou správně:

1/ Na počátku stvořil Bůh nebesa a zemi.

2/ Na počátku, když stvořil Bůh nebesa i zemi, byla země pustá a prázdná a tma byla nad propastí atd.

3/ Na počátku, když stvořil Bůh nebesa i zemi a zem byla pustá a prázdná, tma byla nad propastí atd.

4/ Na počátku byl Bůh stvořitelem nebe a země.

Možná náhodou, možná záměrně i gramatika první věty naznačuje určitou křehkost celého procesu a také tajemství.

Nakonec – i počátek našeho vlastního života je zahalen tajemstvím. I když jsme u něj svým způsobem byli, v naší paměti není nijak aktivně zachycen.

Přesto je pro nás dost důležitý. Kdyby ho nebylo, nebyli bychom.  Přesto o něm nemůžeme nic říct, můžeme leda tak věřit že se to nějak událo. Nevíme, jak se děje to, že rosteme, neumíme si nechat narůst ani vlas.

I naše víra má svůj počátek. Někdy víc zřetelný, jindy méně, většinou je to dynamický proces podobně jako život sám. Přesto může někdy být na počátku víry jako takové – osobní prožitek počátku jako daru.

V Bibli se na mnoha místech píše, že u důležitých počátků nestál chaos, nebo válka – jak to popisují jiná náboženství, ale že u zrodu byl Bůh. (o němž jednou bude Ježíš říkat Otec).

Stejně jako u počátku vesmíru byl Bůh, tak u počátku stvoření člověka byl Bůh.

Ježíš vykládal bibli (stejně jako proroci před ním) po způsobu podobenství. I my se proto smíme vydat na podobnou cestu a ptát se po tom, proč je v bibli zapsána zpráva o stvoření právě takto a co nám chce říci.

V žalmu 103,14 Izrael prohlašuje:

On ví, že jsme jen stvoření, pamatuje, že jsme prach.

Protože je Bůh v bibli popisován jako ten, kdo vyvádí člověka z temnoty do světla a toto vyvedení je začátkem víry.

Můžeme poznat, že příběh o stvoření je vyznání člověka, který uvěřil, že Bůh je milosrdný.

Příběh o stvoření tak není počátek, ale vyznání toho, kdo už v Boha uvěřil.

Žalmista věří v Boha, který stvořil zemi a stvořil také vše živé. Vyznává o Bohu:

On ví, že jsme jen stvoření, pamatuje, že jsme prach.

Starší překlady zde mají „Onť zajisté zná slepení naše“129. Slovo „slepení“ je utvořeno ze stejného kořene jako sloveso „vytvořil“, doslova „uhnětl“ (j-c-r). Bůh dobře zná nejistý okamžik našeho vzniku a počítá s ním. Proto má po celý náš život s námi soucit (r-ch-m), „jako má se syny soucit otec“ (Ž 103,13).  Žalmy 103:13  Jako se nad syny slitovává otec, slitovává se Hospodin nad těmi, kdo se ho bojí.

Podobně jako Bůh hněte člověka, tak tvoří něco z ničeho.

Okolnosti našeho osobního počátku jsou ukázkou toho, jak nesouměřitelná je Boží štědrost a naše křehkost. Vědomí křehkého původu je ústřední součástí víry. Připomínat to není nic patetického nebo kýčovitého, znamená to trvat na základní křehkosti lidského života.

Tato křehkost se týká celého stvoření. Stvoření je projekt dobrotivého Boha. Je křehké a citlivé. Z bible se dozvídáme, že stvoření reaguje na lidské chyby i dobré skutky.

Co se tedy můžeme z té první věty dozvědět o nás? Můžeme se dozvědět, že to co nás obklopuje, nemáme plně ve své moci. Je tady někdo, kdo život dává, kdo tvoří samotný prostor i čas. Bylo to tak a je to i tajemným způsobem před námi. Skutečnost není v naší moci, nemůžeme ji věděcky vystihnout, nemůžeme se jí zmocnit.

Z toho mohou plynout dva základní prožitky (pocity).

1/ mohu toto vyznání ignorovat a ke stvoření se chovat jako uzurpátor s představou, že mi to všechno tady je k dispozici a je potřeba to využít maximálně pro svou potřebu. Toto kořistnické myšlení má jasnou logiku, skutečně přijímá svým způsobem tento dar jako dar.

2/ to co činí náš život možným není naše zásluha, není to ani náš vynález – je to něco, co bychom mohli popsat jako nezasloužený dar. Dar, který tu je z nějakého důvodu a k něčemu mne zavazuje a vede. Tento druhý prožitek je rozpoznáním základní existenciální milosti, která patří k víře.

Tak jako jednou Izrael pozná, že Bůh zadarmo nabízí svobodu a uzdravení, už z tohoto základního vyznání můžeme rozpoznat radost z daru, který jsme si nijak nezasloužili.

Proto někteří lidé svou víru zakládají právě na tomto základním prožitku:

Věřím, protože jsem poznal svou existenci a existenci vesmíru jako milostivý dar.

Věřící člověk je člověk, který vnímá svět podle toho druhého základního prožitku.

K čemu tento prožitek víry může vést? K základní lidské radosti, že nejsem sám sobě vládcem, ani nad druhými nebo nad světem. Řada lidí má problémy, protože se chovají jako panovníci. K sobě, ke druhým, k přírodě. Být takovým panovníkem ale není náš úkol. To také připomíná zpráva o stvoření. Zpráva o stvoření má tedy moc seřadit náš žebříček hodnot, abychom se v životě správně orientovali.

Při každé lidské činnosti si můžeme připomínat, že naše touha po moci je špatná a že je třeba se jí s pomocí Boží bránit. Vyznání víry ve stvořenost tohoto světa vede k vděčnosti, která zas vede k pokoře, radosti, ale také odpovědnosti.

Vyhodit dar od někoho, kdo nás má rád by bylo přece divné.

Vyznání, že vše stvořené je dar, vede člověka k životu plnému naslouchání a solidarity a vděčnosti, protože lidé poznávají Stvořitele právě jako toho, který k takové poloze života směřuje a vede.

Tvé oči mě viděly v zárodku,

všechno bylo zapsáno v tvé knize:

dny tak, jak se vytvářely,

dřív než jediný z nich nastal.

Ž 139,13 –16

V žalmech popisujících stvoření světa a člověka nacházíme tuto vděčnost, kterou se můžeme inspirovat do našich životů.

Je dobré se zastavit a vzpomenout si – zejm. když na nás padne tíha života nebo chmury – vzpomenout si – že tu je někdo kdo má tolik trpělivosti i ohleduplnosti, moudrosti, že z ničeho vytvořil něco. V žalmech – se říká, že Bůh má se stvořením soucit jako otec. (Ježíš tedy pojem Otec o Bohu nevymyslel).

Bůh dobře zná nejistý okamžik našeho vzniku a počítá s ním. Proto má po celý náš život s námi soucit (r-ch-m),

Žalmy 103:13  Jako se nad syny slitovává otec, slitovává se Hospodin nad těmi, kdo se ho bojí.

Právě tak mluví o Bohu Ježíš. Nemluví o Bohu jako Stvořiteli, ale jako Otci. Tím vyjadřuje vztah Boha ke stvoření. Nestvořil něco jen tak pro nic za nic, ale jako Otec.

Stvořitel by mohl být nevyzpytatelný maniak – jak to také popisují např. babylónské příběhy. Právě navzdory nim vznikla biblická píseň o stvoření. Možná vznikla v babylonském zajetí Izraele. Uprostřed babylonských mýtů o stvoření řekl Izrael babylonskému náboženství své NE.

Začátek Bible tak můžeme vnímat jako programové prohlášení.

Toto programové prohlášení má svou důležitost i dnes.

Vyznání víry v dobrého stvořitele můžeme přijmout jako vědomý protiklad proti celkem běžné představě počátku stvoření jako chaosu nebo bezejmenné fyzikální zákonitosti.

A je to také vyznání, že svět je křehký a že i já sám jsem křehký. Byly doby, kdy nebylo nic a byly doby, kde jsem nebyl ani já.

Ale někdo dobrý mě z lásky vytvořil.

Podobenství o stvoření světa se nám snaží předat víru, že naše základní zakotvení je dobré a že můžeme naslouchat tomu, kdo svět vytvořil.

Nejsme tu díky nějaké chaotické náhodě, ale náš život i naše smrt spočívají v rukou dobrého Stvořitele, kterému smíme jako Ježíš říkat Otec.

Podobenství o stvoření světa se nám snaží předat zkušenost důvěry.

Ne každý totiž je schopen poznat důvěru. Důvěru můžeme také ve svém životě ztrácet.

Píseň o stvoření nám předává toto vzácné poznání: samotný základ bytí je dobrý, důvěryhodný a vy se smíte v pokoře učit vzájemné lásce. Váš život může být zakotven v naději.