K čemu nám památníků?

První čtení

Lukáš 17:20  Když se ho farizeové otázali, kdy přijde Boží království, odpověděl jim: "Království Boží nepřichází tak, abyste to mohli pozorovat;

21  ani se nedá říci: `Hle, je tu´ nebo `je tam´! Vždyť království Boží je mezi vámi!"

Nejprve Boží království ztělesňovala zaslíbená země, která Izraeli neměla nikdy patřit, už v knize Jozue je napsáno, že patří Bohu.

BK má platnost všude, kde se věří v Ježíšovo dílo záchrany, v jeho smysluplnost.

Druhé čtení

Jozue 3:1  Za časného jitra vytáhl Jozue se všemi Izraelci ze Šitímu, až přišli k Jordánu; tam přenocovali, dříve než jej přešli.

2  Když uplynuly tři dny, prošli správcové táborem

3  a přikázali lidu: "Jakmile spatříte schránu smlouvy Hospodina, svého Boha, a lévijské kněze, kteří ji nesou, vytáhnete ze svého místa a půjdete za ní.

4  Mezi vámi a ní bude ovšem odstup zhruba dvou tisíc loket; nepřibližujte se k ní. Půjdete za ní, abyste poznali cestu, kudy se máte ubírat, neboť nikdy předtím jste touto cestou neprocházeli."

Jozue 3:15  Když ti, kteří nesli schránu, přišli k Jordánu a nohy kněží nesoucích schránu se smočily na pokraji vod - Jordán je vždycky v čas žně rozvodněn daleko z břehů -,

16  tu vody řítící se shora zůstaly stát a postavily se jako jednolitá hráz velmi daleko odtud u města Adamu, které leží při Saretánu; a ty, které tekly dolů k Pustému moři, k moři Solnému, se vytratily. Tak přešel lid naproti Jerichu.

Jozue 4:4  Jozue povolal dvanáct mužů, které z Izraelců určil, po jednom z každého kmene,

5  a řekl jim: "Jděte před schránu Hospodina, svého Boha, doprostřed Jordánu. Každý si vyzvedne na rameno jeden kámen, podle počtu kmenů Izraelců.

6  To bude mezi vámi na znamení. Až se v budoucnu budou vaši synové vyptávat: »Čím jsou pro vás tyto kameny?«,

7  odpovíte jim: »Vody Jordánu se rozestoupily před schránou Hospodinovy smlouvy; když procházela Jordánem, vody Jordánu se rozestoupily.« Tyto kameny budou Izraelcům pamětným znamením navěky."

19  Desátého dne prvního měsíce vystoupil lid z Jordánu. Utábořili se v Gilgálu, při východním okraji Jericha.

20  Oněch dvanáct kamenů, které vzali z Jordánu, postavil Jozue v Gilgálu.

21  Řekl Izraelcům:

Jozue 4:23  Hospodin, váš Bůh, vysušil před vámi vody Jordánu, dokud jste nepřešli, jako to učinil Hospodin, váš Bůh, s Rákosovým mořem, které před vámi vysušil, dokud jste nepřešli,

24  aby poznaly všechny národy země, jak mocná je ruka Hospodinova, a abyste se báli Hospodina, svého Boha, po všechny dny."

Kázání

Jozue měl vstoupit do zaslíbené země. Neměl tam ale vstoupit jako král, který by si dělal co chtěl. Měl tam vstoupit jako ten, kdo naslouchá Hospodinovu slovu. Ne jako samozvaný dobyvatel.

Znamením smysluplnosti takové cesty byl i příběh, který jsme z knihy Jozue slyšeli minule, příběh o Rachab. Zvědové sami byli neschopní cokoli udělat, život jim zachránilia pohanka, nevěstka, která nasadila svůj vlastní život, když uvěřila slovu o podivném Bohu, který vyvedl otroky z Egypta.

Uvěřila, že tento Bůh je na straně těch, kteří jsou zotročeni, a že láme okovy. Okovy, kterými se člověk svazuje sám, ale také okovy celých mocností nebo vlád založených na vykořisťování. To byl Egypt, taková vláda panovala také v Jerichu. Tak jako bylo třeba zničit zlo v Egyptě, tak bylo potřeba zničit zlo v Jerichu.

Zpráva o vítězství Boha Izraele nad Egyptem i Jerichem je zprávou o likvidaci ztělesněného zla. Proto je pro dnešního posluchače nepřijatelná. Musíme ji číst jako podobenství o zabití draka princem (draka nikdo nelituje), ne jako příběh o vraždění nevinných lidí. Bohužel může být tato zpráva o dobývání země zaslíbené čtená jako návod na likvidaci jinověrců.

Proroci tyhle příběhy četli jako zprávu o vítězství Boží cesty nad lží a nenávistí.

Na začátku knihy Jozue jsme také slyšeli o zvláštním způsobu vlastnění země Izraelské. Izraeli nikdy nebude patřit, tak jak si to představují nacionalisté. Země Izraelská bude patřit Bohu. On ji bude lidem propůjčovat. Vždyť na zemi nám nepatří nic, ani naše těla. Vše máme propůjčeno a vše patří Bohu.

Izrael má poslouchat Boží slovo, což znamená v důsledku, že má dodržovat Hospodinova přikázání. Pak mu je zaslíbená země otevřená.

O mnoho let později řekne apoštol Pavel: Římanům 14:17  Vždyť království Boží spočívá ve spravedlnosti, pokoji a radosti z Ducha svatého. To je cíl, k němuž Bůh vedl Izrael už v dávných dobách po odchodu z Egyptského útlaku.

Lidi přicházejí sice do země svobody, neznamená to však, že mají propadnout bezuzdnosti. Směr vytýčil Mojžíš.

Lidé tedy mají překročit Jordán. Ještě tudy nikdy nešli, Bible připomíná, že tuhle zkušenost nejde odvodit. Nejde ji vyčíst z dějin, nejde se na ni rozpomenout. Mají jít cestou neprošlapanou.

To je zvláštní motiv, Ježíšovo Boží království také přichází jako moc, kterou nejde odvodit. Můžeme se jí učit vnímat pomocí podobenství. Z příběhů víry. Vždy ale stojí před námi jako něco zcela nového. Tato novost souvisí s vírou, že Bůh má moc tvořit nové. Má moc dát nový prostor tam, kde nikde dřív nebyl. Ježíš otevírá prostory pro chudé a opomíjené, vytváří nové situace, dává novou naději. Odvodit z dějin to moc nejde, jde to ale odvodit z poznání Božího slova, které k takovému jednání vede.

Zkušenost lidská většinou radí k opatrnosti. Ježíš však posílá své učedníky na rozbouřené moře, aby nalezli novou cestu, aby taky našli novou odvahu a rozhodnost. Izrael si před vstupem do zaslíbené země uvědomuje, že musí podniknout riskantní kroky, které nejde odvodit ze zkušenosti, kterou dosud udělali nebo z tradice. Naopak naposled, když stáli před vstupem do zaslíbené země, nedopadlo to dobře. Na místě by tedy měla být nervozita a strach. Dějiny poučili Izraelce, že tady to bylo špatně.

Musí se tedy znovu pokusit sebrat veškerou odvahu a rozhodnost a porvat se s divokým rozvodněným proudem řeky Jordánu.

Nemohli z ničeho co předcházelo odvodit, co se stane. Tak podobně je to obecně i s námi. Nemůžeme přesně z minulosti odvodit a spočítat, co se stane. Můžeme ovšem podobně jako lidé tehdy vědět o tom, co je smysluplné a co vede do záhuby. A právě tomu nás vyučuje Bible.

Každá generace je před úplně novou výzvou okoušet v novém prostoru a novém čase, co znamená vydat se na pouť víry. Jsou místa nebo situace, kde musí člověk udělat krok do neznáma. Lidi nemají jistotu, že jejich krok bude mít smysl. Všechny možnosti jsou otevřené. Není zaručeno, že vsadit na víru přinese výsledek.

Proto je pro Izrael tak důležitá truhla smlouvy. Ta totiž ztělesňuje Boží věrnost. Smlouva, Boží slovo má totiž platnost stejnou na všech místech. Ježíšovo království založeném na Božím slově má také platnost na všech místech.

Příběh o vstupu Izraele do zaslíbené země smíme číst jako podobenství. Podobenství o Boží věrnosti. Tato věrnost dokáže i nepředstavitelné věci. Boží věrnost rozdělí ve dví mocný proud řeky, proud, který má moc všechno brát. Podobně jako Hospodin rozdělil mrtvé moře na začátku a jako jednou poslechne moře i Ježíše. Tento proud dá prostor Boží budoucnosti.

Jordán není uzdravující voda, naopak je to kalný a chladný proud podobně jako voda povodní, která ničí. Podobně ničí člověka dějinné přívaly nebo různá neštěstí, které nás v životě potkávají. Proud Jordánu zde ztělesňuje beznaděj, kterou člověk prožívá vůči silám, které v tomto světě jakoby vítězí. A jakoby usvědčují cestu víry z naivity. Podobně Ježíše řada lidí považovala za naivního a jeho cestu považovalo za nesmyslnou.

A Jordán nakonec připomíná i smrt, tak jako moře. Ano, život míří ke smrti. Příběh a podobenství o překročení Jordánu se dotýká i otázky základní: má pak něco smysl, když stejně všechno jednou skončí?

Symbolicky Jordán teče do Mrtvého moře.

(popsat mrtvost moře z vlastní zkušenosti)

A právě tento Jordán se musel třetího dne sklonit před znamením Hospodinovy věrnosti.

Třetího dne se ukazuje cesta vpřed, ukazuje se světlo. Třetího dne je smrt překonána.

Cestu tedy opět otevírá Hospodin, nikoli lidé. To je hlavní poselství a evangelium události překročení řeky Jordánu. Hospodin utišuje vody smrti, v Hospodinových rukou spočívá budoucnost. Cestě záchrany se nakonec nemůže nic postavit. Ani výšiny, ani hlubiny, ani minulost s tíhou vin, ani budoucnost s tíhou strachu. Druhý břeh je v Božích rukou a lidé bezpečně přejdou. Je to silné podobenství o moci víry a věrnosti Hospodinově.

Nakonec zopakoval Jozue ještě jednou svým lidem, že nesmí na tuto událost zapomenout. Proto nechal postavit pomník z kamenů vynesených z prostředka Jordánu, aby tento pomník vzbuzoval v dětech zvědavost. Aby se ptaly, proč je tam ten pomník a aby jim mohli dospělí odpovědět: to je doklad věrnosti Hospodinovy.

NEZAPOMEŇTE NA TO. Pak i vaše životní prostory budou mít kvalitu země zaslíbené. Pak ani vaše naděje nesmete nevybíravý proud. Pak i váš život bude utvářet nadějná síla Boha, který je s námi.

Děkujeme ti Pane, že jsme si směli připomenout tvoji věrnost. Věříme, že náš život neunáší slepý osud, ale že máme oporu v Tobě, že ve tvých rukou je naše budoucnost, ve tvých rukou je náš život. Prosíme, abychom dovedli svědčit o tvé věrnosti i našim dětem a vnukům.

Amen.