První čtení
Matouš
10:39 Kdo nalezne svůj život, ztratí jej; kdo ztratí svůj život pro mne,
nalezne jej.
Druhé čtení
Gn 2, 4-17
Kázání
Minule jsme četli o sedmém dni,
kterému Bůh požehnal. O tom, že člověk není vrcholem a cílem stvoření, o tom,
že nad člověkem zůstává oblast vyhrazená Pánu Bohu.
Jeho láskyplnému vztahu ke
stvoření. Ježíš vracel význam sedmého dne k tomuto základu, když dával
lidem poznávat Boží lásku např. tím, že o šabatu uzdravoval.
Nastává druhá část popisu
stvoření, už to není oslavná píseň.
Na začátku dnešního oddílu se
píše: toto jsou příběhy nebes a země. (Ekum. rodopis...)
Z těchto příběhů nebes a země
se nedovíme, jak co funguje, není to popis vědecký, ale popis smyslu.
Máme sledovat smysl stvoření, kam
toto stvoření směřuje, kam cílí. Biblický rodopis nebo příběhy nebes a země –
je tedy komplexnější nauka, než např. přírodopis (rodopis trochu přírodopis
připomíná), který zůstává jen u popisu. Biblický rodopis nebo příběh,
podobenství – je spíš něco jako filosofie. Klade nám navíc otázky etické i
obsahové, existenciální. Jaký to má smysl? Ptá se biblický text.
Bůh tvoří člověka z prachu
země. Dozvídáme se hned na začátku. Proč takový příběh člověka? Nebylo by lepší
napsat, že je člověk drahokam podobný zlatu? S puncem nesmrtelnosti?
Drsně se nám tu připomíná, že
člověk je prach země.
Zaznívá tu podobná nota, jako na
začátku – existuje sféra Boží a sféra lidská. Člověk oběma nohama patří na zem,
je to Adam, tedy doslova přeloženo Zemák. A zemák nemá co sahat po boží moci,
nemá co sahat po sféře vyhrazené Bohu, zemák je prach. Zemák je sám o sobě
k ničemu. Není schopen sám od sebe ani nic zplodit.
Ale pozor, připomíná biblické
vyprávění: - teď to přijde - teprve, až se ho ujme Hospodin, až mu vdechne
ducha, dosl. vdechne mu dech života a zemák se stane duší živou, teprve
v té chvíli jeho existence začne mít smysl.
Job vyznává:
Jb 27,3n
Ale dokud budu dýchat, dokud Boží dech bude v mých chřípích, mé rty
nevysloví podlost a můj jazyk nebude hovořit lstivě.
Bible nám vzkazuje: sami od sebe
nemůžete nic. Sami si nemůžete nechat narůst ani vlas na hlavě. Sami nedáte
nový život. Netvoříte dítě v těle matky. Nemůžete poručit větru dešti,
nemůžete dát život. Nemůžete dát dech.
Příběh země a příběh člověka ale nekončí u apelu, že
člověk je jen prach.
Z rodopisu země a člověka
smíme také načerpat naději, tedy evangelium. Hospodin má člověka rád a
připravil mu zvláštní krásné místo k přebývání – založil mu zahradu
v Edenu a člověka do ní rovnou dal. Člověk o ni nemusel bojovat, člověk se
tam nemusel nijak přikrást. Člověk nemusí žít v prachu pouště, nemusí se
krčit před nepřáteli, bát se o svůj život.
Člověk zahradu nemusí vyrvat
nebezpečné přírodě kácením a klučením a zabíjením nebezpečných predátorů.
Člověk se nemusí klanět před
nebezpečnou a nevyzpytatelnou přírodou, protože – Hospodin mu daroval zahradu
Eden jako místo krásné, bezpečné, přehledné. A Hospodin člověka (prach země) do
této krásné zahrady láskyplně umístil.
Jsou to silné a expresivní
obrazy. Je to silné a expresivní podobenství. Jenže o čem?
Ten obraz připomíná Izraeli, že
byl vyveden z prachu Egypta do zaslíbené země.
O zahradu má člověk pečovat. Má
ji obdělávat. Těšit se na plody, které vzejdou na stromech. Má být jako strom
zasazený u tekoucí řeky, protože čerpá svou naději a svůj život
z Hospodinova slova.
V zahradě jsou 4 řeky. Vedou
na všechny světové strany. Ze zahrady vyvěrá voda živá.
Pro koho je určena?
V představách Izraele to
znamená, že zahrada je otevřena pro všechny lidi na celém světě. Podobně jako
má být otevřený pro všechny lidi Jeruzalémský chrám. Plynoucí vody přinášejí
Boží životodárné občerstvení všem – bez rozdílu jazyka, barvy pleti nebo náboženství...
V zahradě rostou stromy.
Člověk se jim nemá klanět, jako ničemu stvořenému, stromy jsou ale
v zahradě velmi důležité. Stávají se pro Izrael symbolem života, který
čerpá z Boží blízkosti, tak jak to známe z prvního žalmu.
Stromů si Izrael váží, protože
v pouštní krajině jsou znakem místa, kde je voda, tedy život.
Veledůležité stromy jsou
v zahradě dva. Strom života a strom poznání dobrého a zlého.
Adam si má těchto stromů vážit.
Má respektovat především strom poznání.
Plody tohoto stromu nejsou určeny
pro člověka.
Proč?
Někdo by mohl říci, že je to
pojistka náboženství proti svobodě člověka. Člověk má zůstat hloupý, aby se
mohl nechat oblbovat.
Člověk má zůstat jakousi hloupou
ovcí, která se nechá vláčet sem a tam podle zvůle mocných.
Od začátku ale čteme o milujícím
Bohu. Proč najednou taková podlost?
Že by to bylo naopak, že by Bůh
neměl ve skutečnosti člověka rád?
Takhle se jednou zeptá Adama pokušitel.
Co je to za strom poznání?
Když čteme bibli – tak přece
poznáváme dobré a zlé. Každý biblický příběh má nějaké etické ponaučení. Nutí
nás, abychom se postavili na tu nebo na druhou stranu.
Pak to ovšem vypadá, že toto
podobenství nedává smysl. Vždyť z bible ponaučení o dobrém a zlém přece
dostáváme.
Možná ale nám chce ta výzva,
abychom nesahali na strom poznání – říci ještě něco jiného.
Nesahej člověče po ovoci tohoto
stromu po způsobu dravce nebo kořistníka.
Nesnaž se člověče toto poznání
zmanipulovat, zmocnit se ho jako se zmocňuje lovec kořisti, jako se zmocňuje
dobyvatel měst a zemí, jako se zmocňuje faraon božství. Nesahej člověče po
sféře Boží se zlým úmyslem. Se srdcem plném nedůvěry a nelásky.
Je to výzva.
Člověče měj před poznáním respekt
a buď pokorný. Izrael ví, že když se člověk zmocní poznání ve jménu moci, začne
žít po způsobu Faraona, nebo Heroda.
Znásilněné poznání pak mění svět
kolem nás v poušť.
Místo, kde se lidé nenávidí, nebo
proti sobě bojují, nebo si závidí, není místem k životu.
Platí to v duchovním slova
smyslu i zeměpisném.
Naopak podle bible – místa – kde
lidé berou vážně Hospodinovo slovo, je zemí úrodnou a dobrou pro člověka.
Celý ten příběh od začátku má
jeden důležitý rozměr – jakoby ukrytý v pozadí. Má pomoci nalézt cestu
k Bohu zajatým lidem v Babylónské říši. Ti lidé věděli, že jsou
vyhnaní od Boží blízkosti, kterou jim symbolizoval jeruzalémský chrám (na jehož
úpatí pramenil potok Gíchon, který nesl stejné jméno jako jedna z řek v tomto
vyprávění).
Izraelci věděli, že jejich zaslíbená
země zpustla. Proroci jim připomínali, že se neřídili slovem Hospodinovým,
proto se to stalo.
Příběh o zahradě Eden ale dává
vyhnaným lidem také naději. Člověk je sice bezcenný jako prach země, ale duch
Hospodinův je Duchem nových počátků. Oživuje prach země a staví ho doprostřed
zahrady. Je to možné!
Jsme pozváni této naději uvěřit.
S Ježíšem tato naděje
dostane zcela nový rozměr – rozměr sebevydání a vzkříšení. A to už jsme ve
velikonočním tajemství.
Bůh nám dává svůj dech a staví
nás do zahrady.
Boží Duch, kterého dostáváme, nás
vede k přijímání a vydávání. Je to podobenství. Dech nemůžeme
nashromáždit, nastřádat. Zadarmo dostáváme a zadarmo zase dáváme. Člověk je ve
skutečnosti velmi otevřený tvor. Dostává a vydává.
Už Job předznamenal význam tohoto
vydávání, který se naplno projeví u Ježíše. Ale
dokud budu dýchat, dokud Boží dech bude v mých chřípích, mé rty nevysloví
podlost a můj jazyk nebude hovořit lstivě.
Podle apoštola Pavla máme vydávat
sami sebe jako oběť, protože Ježíš vydal sám sebe za druhé. I Ježíš nás vybízí,
abychom pro něj ztratili život svůj. Abychom se vydali. Pak skutečný život
nalezneme.
Tak nás také učí Ježíš celým svým
dílem střežit zahradu Eden, kterou jsme dostali od Hospodina. Lidé sahají po
zakázaném ovoci a chovají se k edenu podobně jako zlí vinaři k jim
svěřené vinici.
Ježíš o velikonocích definitivně
prolomil uzavřenost a dosebezahleděnost člověka, radikálně se otevřel Bohu.
Podle Ježíšových následovníků
s Ježíšem skončil život Adama, zemáka, prachu země – a nastal nový věk,
čas Ducha, čas lásky. Vzkříšení stvrdilo tento nový věk.
Jan později proto vyznal:
1 Janův 3:14 My víme, že jsme přešli ze smrti do života,
protože milujeme své bratry. Kdo nemiluje, zůstává ve smrti.
Děkujeme Pane, že nám svou láskou
otevíráš místo dobré k životu. Děkujeme, že skrze tebe smíme poznávat Boží
království, místo Hospodinovy lásky.
Prosíme obnov našeho ducha.
Skrze JK našeho pána.
Žádné komentáře:
Okomentovat