První čtení
Marek
1:9 V těch dnech přišel Ježíš z Nazareta v Galileji a byl v Jordánu od
Jana pokřtěn.
10
V tom, jak vystupoval z vody, uviděl nebesa rozevřená a Ducha, který jako
holubice sestupuje na něj.
11
A z nebe se ozval hlas: "Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si
vyvolil."
12
A hned ho Duch vyvedl na poušť.
Druhé čtení
Gn
8,1-14
Genesis
8:1 Bůh však pamatoval na Noeho i na všechnu zvěř a všechen dobytek,
který s ním byl v arše. Způsobil, že nad zemí zavanul vítr, a vody se
uklidnily.
2
Byly ucpány prameny propastné tůně i nebeské propusti a byl zadržen
lijavec z nebe.
3
Když přešlo sto padesát dnů, začaly vody ze země ustupovat a opadávat,
4
takže sedmnáctého dne sedmého měsíce archa spočinula na pohoří Araratu.
5
A vody ustupovaly a opadávaly až do desátého měsíce; prvního dne desátého
měsíce se objevily vrcholky hor.
6
Když pak přešlo čtyřicet dnů, otevřel Noe v arše okno, které udělal,
7
a vypustil krkavce; ten vylétával a vracel se, dokud se vody na zemi
nevysušily.
8
Pak vypustil holubici, kterou měl u sebe, aby viděl, zda vody z povrchu
země ustoupily.
9
Holubice však nenalezla místečka, kde by její noha mohla spočinout, a
vrátila se k němu do archy, neboť vody dosud pokrývaly povrch celé země. Vztáhl
tedy ruku, vzal ji a vnesl ji k sobě do archy.
10
Čekal ještě dalších sedm dní a znovu vypustil holubici z archy.
11
A holubice k němu v době večerní přilétla, a hle, měla v zobáčku čerstvý
olivový lístek. Tak Noe poznal, že vody ze země ustoupily.
12
Čekal ještě dalších sedm dní a opět vypustil holubici; už se však k němu
zpátky nevrátila.
13
Léta šestistého prvého, první den prvního měsíce, začaly vody na zemi vysychat.
Tu Noe odsunul příklop archy a spatřil, že povrch země osychá.
14
Dvacátého sedmého dne druhého měsíce byla již země suchá.
Kázání
Milí přátelé, vracíme se
uprostřed extrémního sucha do biblického příběhu o extrémním množství vod. Vody
v příběhu o Noemovi jsou symbolem zkázy a zmaru. Symbolizují zkázu života,
chaos a smrt.
Ten prastarý příběh má se
současným světem něco společného. Popisuje zkázu jako důsledek jednání lidí.
Nešlo sice o ekologickou katastrofu v dnešním slova smyslu, ale o katastrofu,
kterou přivodilo špatné jednání člověka, který se neohlížel na Hospodinovo
slovo. Také se ovšem jedná o řadu činů bezohlednosti. Bezohlednost má dopad i
na přírodu. V tomto smyslu je text ekologický.
Biblický příběh nechce zůstat u
beznaděje. Neříká: všechno špatně skončí. Ukazuje cestu dál.
V pozadí je zkušenost víry:
i uprostřed zmaru a chaosu lze Hospodinovo slovo najít. Lze stavět dům na
skále, dá se postavit z Božího slova bárka naděje, která člověka přenese
přes ničivé vody zániku.
Možná bychom také mohli
zaslechnout dávnou zkušenost, že důsledky lidských selhání netrvají věčně.
Někdy trvají generace, ale i tyto doby nakonec pominou a přijde nová naděje.
Tato naděje nepřichází sama od
sebe. Není to náhodný obrat kola dějin nebo osudu nebo postavení hvězd.
Genesis 8:1 Bůh však pamatoval na Noeho i na všechnu
zvěř a všechen dobytek, který s ním byl v arše. Způsobil, že nad zemí zavanul
vítr, a vody se uklidnily.
Bůh se rozpomenul a svým dechem
uklidnil vody. Proměnil svým duchem svět. Takto popisuje Bible projev Boží
milosti. I člověk si může vzpomenout na Boží vykupitelské činy, může si
vzpomenout na toho, který se za nás vydal.
Správně si vzpomenout může v době
krize znamenat velikou posilu.
Noe trpělivě čekal na Boží
milost. Bible nám neumožňuje nahlédnout do pocitů Noeho. Některá apokryfní
vyprávění líčí Noeho jako člověka, který zápasil s velikou nejistotou,
jestli učinil dobře. Vody stále neopadávají, každý den je méně zásob. Noeho
rodina si stěžuje na nesmyslnost akce. Podobně později Mojžíš bude pochybovat o
svém poslání. Lidi mu začnou spílat, Mojžíš se hroutí, nechce už nést na svých
bedrech tíhu zodpovědnosti.
Tíha těch, kteří vedou druhé je
nezměrná. Velké osobnosti zápasící se společenským zlem či z duchem doby -
většinou selhávají v osobním životě, míra tlaku je příliš velká.
Nezvládají svoje rodiny nebo třeba pijí příliš mnoho alkoholu, aby nalezli
úlevu od každodenního tlaku okolí. Čteme-li příběhy disidentů, kterým hrozily
neustálé domovní prohlídky a výhrůžky, nacházíme mnoho dokladů o různých tzv.
selháních, neuspořádaných životech. A z pohodlného odstupu se nám to
kritizuje a svou vlastní slabost se snažíme zakrýt pohrdlivým odsouzením těchto
lidí.
Ten dnešní příběh nám ale
nenabízí možnost nahlédnout do hlavy Noeho, ani do stresů, kterými velmi
pravděpodobně procházel. Téměř beznadějná budoucnost, smrt všude kolem sebe.
Co má člověk v takové chvíli
dělat? Může každých pět minut zoufale vyhlížet suchou zemi a postupně
z toho začít bláznit, nebo může upadnout do deprese, že se už snažil moc a
výsledek se nedostavuje. Člověk může propadnout naprosté beznaději, že jeho
zápas byl k ničemu. Z bible známe mnoho takových příběhů. Největší
proroci upadají do takové deprese, že se touží zabít, jako např. prorok Eliáš.
Někteří vypravěči si proto
všímají příběhu, který následuje hned po potopě, v němž se Noe opije a
Chám toho zneužije k pomluvě. Setkání s velikou zodpovědností za
druhé, setkání s prorockou rolí - může vézt k tomu, že člověk je doživotně
poznamenán. Jákob kulhal po setkání s Božím poslem u potoka Jabok.
Noe je trpělivý. Nečeká na nějaké
zázračné znamení, ale naprosto pragmaticky vypouští v pravidelném rytmu
ptáky. Nejprve vypustí krkavce. Posla smrti. Ptáka, který se živí mršinami.
V babylóně si taky vyprávěli příběh o potopě, tam krkavec vzlétl jako
poslední. V babylónském příběhu je zdůrazněn spíše ničivý rozměr potopy.
Bible přináší vlastní – jiný
důraz. Důraz na naději. Máme tu proti sobě dva typy myšlení. Jedno je
senazcechtivé, které zdůrazňuje hrůzy a napáchané škody, mrtvoly a mršiny – a
žádná naděje.
Bible ale nekončí počítáním
mrtvol. Jako poslední přichází holubice. Posel odpočinutí a nové naděje. Poprvé
se holubice vrátila z prázdnou, po druhé s olivovou ratolestí. Jako
by to byl kousek ráje. Jako by to byl pozdrav mesiášského věku, Božího
království. Holubice byla obětním tvorem. Holubice jednou bude přítomná při
Ježíšově křtu jako symbol Ducha svatého. Mírnost, bezbrannost, oběť sebe sama.
To je symbol nového přicházejícího věku po potopě.
Není tedy poslem věku krkavčího,
zdůrazňujícího smrt, ale poslem naděje, věku záchrany člověka.
Vody opadly, člověk zas bude moci
najít pevnou půdu pod nohama.
Ten příběh nám předává důležité
poselství. Noe v dobách veliké nespravedlnosti a nelidskosti – která
nakonec přivodila zkázu – věřil stále Bohu, tedy jinak řečeno, hledal
spravedlnost, hledal Boží slovo, zápasil o ně a šel tak proti mínění většiny. A
obstál. Nalezl milost.
Podobně jednou obstojí Ježíš, i
když ho i nejbližší budou zrazovat, budou mu říkat: aby se snažil nejprve
zachránit sebe a aby se podřídil diktátu doby.
Ten příběh nám tedy klade otázku:
koho si zvolíš ve svém životě jako svůj vzor, abys byl zachráněn?
Modlitba
Děkujeme za naději, že víra ve
tvé slovo má zachraňující milost. Děkujeme Pane, že i dnes v dobách různých
strachů se můžeme opřít o naději tvé milosti.
Amen.
Žádné komentáře:
Okomentovat